První pro českého gymnastu od olympiády v Moskvě 1980, kde Jiří Tabák vybojoval třetí příčku na přeskoku.
Byla to ironie. Konečný vždy platil za výjimečného muže na hrazdě. Loni zařadil do sestavy sedm letových prvků, tolik, jako nikdo na světě. Jenže právě na královském nářadí ve Volosu selhal.
"Špatně jsem chytl žerď, sjel pod hrazdu a bylo vymalováno," líčí. Rozplácl se na žíněnku, zády projela ukrutná bolest, mozek zaplavily temné myšlenky: "Hlavně ať chodím a jsem zdravý."
Ale když jej doktor Hrazdíra poslal na rentgen, odmítl. "Řekl jsem mu, že to nic nebude."
Hazardoval? Jistě. Naštěstí s dobrým koncem. Už předtím si zajistil nedělní finále prostných. Vzdát nechtěl. Dva dny netrénoval, nemohl se ani protáhnout.
Přesto věřil. "Doktor mi naordinoval uvolňovací prášky, mastičky, rovnal mi záda... A pak jsem šel z čista jasna na finále."
Bojový plán zněl: po první skokanské řadě se uvidí. Zvládl však celou sestavu. "Nezdálo se mi, že bych oslnil. Spíš jsem měl pocit, že mi upadnou záda," vypráví.
Světelná tabule vyvedla Konečného z omylu. Skončil třetí, pět setin za exmistrem světa Draguleskem.
Po šestnácti letech v tělocvičně se dočkal vytoužené medaile. Měl být hokejistou, ale maminka jej převelela ke gymnastům, aby to měl na tréninky blíž. "Za tolik mozolů a potu se jednou té medaile dočkáš," říkal mu trenér Otava. "Snad teď trochu stresu opadne," doufá Konečný.
V 21 letech teprve spěje k maturitě na ekonomické škole. Pokud se k ní odhodlá, tak nejdřív za rok. Potom nadejde čas olympijského Pekingu.
"Do té doby určitě vydržím závodit. Dál? Nevím. V Česku se tímhle sportem živit nedá." Včera šel konečně na rentgen.
"Dobrá zpráva. Není tam nic naštíplého," oznámil Martin Konečný.
