Žádná oslava druhého místa se nechystá?
Oslava? Čeho? Zatím jsem nic velkého nedokázal.
Byl jste druhý. To už tedy zbývá jen zvítězit.
Ano, to je můj cíl. A tvrdě za ním jdu. Už dnes jsem chtěl vyhrát, měl jsem šanci, ale přestal mi brzdit zadek a jsem rád za druhé místo. Až vyhraju, budu tam taky skákat.
Poprvé v životě jste startoval z první řady a měl šanci dostat se na stupně vítězů. Spal jste klidně?
Naprosto. Šel jsem spát dřív než obvykle a taky vstával dřív. Najednou koukám, že mám mobil plný zpráv a říkám si: Kdo proboha píše v šest ráno? Až pak mi došlo, že se posouval čas.
Vy jste to nevěděl?
Ne, nikdo nám to neřekl.
To jste taky mohl životní jízdu zaspat?
To by mě snad včas vytáhli... (smích)
Jak jste vlastně závod prožíval vy? Zdál jste se klidný.
A to mi přitom na startu opravovali spojku, která prokluzovala. Jenže pak fungovala výborně. Vypálil jsem dopředu a byl najednou první.
Přitom jste plánoval zůstat v závětří, že?
Ale když se to přede mnou otevřelo, přece se nebudu bránit. Pak jsem se schoval, byl druhý a za mnou se držel Simon. Jenže najednou mi z depa hlásí, že mám tři vteřiny náskok. Otočím se a on nikde. A já se pořád bál, že mě předjede.
K motorkám vás přivedl otec. Co vám v cíli řekl?
Nic. Byl naměkko a nedostal ze sebe ani slovo. Pokud to ještě zopakuju, asi ho odvezou. (smích).
Už ve třech letech si Pešek zlomil obě ruceKdyž ve třech letech poprvé sedl na motorku, zlomil si obě ruce. Jednu dokonce nadvakrát. Nevzdal se, ještě se sádrou skočil znovu a bláznivě jezdil dál. Možná je to ten nejsymboličtější příběh ze života dvacetiletého motocyklisty Lukáše Peška, který včera zajel historický výsledek.Skončil druhý v závodě mistrovství světa. Peškův život je plný vzestupů a pádů. "Vždycky se muselo stát něco špatného, abych příště něco dobrého dokázal," přiznává jezdec. Mohl být skvělým fotbalistou. Ještě v deseti hrál za pražské Háje, zajímala se o něj Sparta i Slavia. Zároveň ale lítal na motorkách. Střídal motokros i silnici. Až ve třinácti přišel definitivní zlom. Rozhodl se pro silniční motorky. "Byly čistší než motokros, nemuselo se tolik prát," směje se. "Ne, byl jsem v nich úspěšnější." Představujeme V minibikách se stal mistrem Evropy, šestkrát českým šampionem. Doma neměl konkurenci. Když v roce 2002 začal jezdit evropský šampionát stopětadvacítek, hned v prvním závodě měl ošklivý karambol. Přesto v seriálu skončil třetí. Pak jako největší tuzemský talent vstoupil do světového šampionátu, kde se od něj čekaly velké věci. On ale býval spíše chodící reklamou na své jméno.Míval smůlu i pech, bojoval se vzpurnou technikou. Třeba předloni jel v Brně na senzačním čtvrtém místě, v rozhodující chvíli se ale u jeho motorky zadrhl motor a on skončil v kotrmelcích. O rok později prožil nejtrudnější sezonu v kariéře. Byť přijal angažmá u továrního týmu Derbi a chtěl konečně prorazit, topil se v krizi. Motorka měla časté poruchy, tým mechaniků okolo něj nepracoval ideálně. Dokázal sice v kvalifikaci zajíždět skvělé časy, jenže vždy s cizí pomocí. Chytil se rychlého jezdce a za ním se vyvezl, v závodech pak ztrácel. "Byla to hluboká propast, ze které se nedalo dostat," vzpomíná. "Ovšem mám dobrou psychiku, oklepal jsem se." Jak to v jeho životě bývá, musel přijít vzestup. V zimě tvrdě dřel, denně posiloval, odpoledne plaval. Vyměnil mechaniky, dostal lepší techniku. Už v předsezonních testech měl dobré časy. Tentokrát je zajížděl sám, naopak vyváželi se ostatní. Byla to předzvěst úspěchu, který včera přišel. Úspěchu, který by Pešek rád zopakoval – a tentokrát i bez nutných pádů. |
