Závodník z Klášterce nad Ohří v říjnu kynul fanouškům po závodě v Humpolci jako autokrosový mistr republiky v královské divizi III do 4000 ccm. Poprvé v kariéře.
„Jenže jsem chtěl být i mistrem Evropy,“ vysvětlí, proč hovoří o životní sezoně v budoucím čase. Nechybělo moc a také na starém kontinentu by ho velebili jako nejlepšího.
Jenže když sportovní komisaři zrušili závod na Slovensku, jeho šance pohasla. Z druhé poloviny sezony se totiž místo plánovaného jednoho výsledku neškrtal žádný. „Takže mi zůstala Moskva, kde mi soupeř prorazil zadní gumu,“ lituje s odstupem času. „A evropský titul mi utekl i nespolehlivostí převodovky,“ přidá.
Keřkovi autokros učaroval, závodí už čtrnáct let, jen co dostudoval střední průmyslovku. Vášeň pro motory zdědil po otci Josefovi, s nímž ještě teď závodí a poráží ho.
„Ale žádná řevnivost mezi námi není,“ ubezpečuje syn. „Naopak, když je potřeba, táta mi s lecčíms pomůže. On k autokrosu přistupoval a přistupuje jinak, hlavně jako k zábavě. Dřív takové podmínky jako dnes nebyly, jiná doba.“ Čas pokročil i v technologiích.
Zatímco v autokrosovém „pravěku“ jezdily terénní buginy průměrnou rychlostí 50 kilometrů za hodinu, nyní už je od 90 do 130. „A na nejrychlejších tratích, třeba speciálním okruhu v Moskvě nebo Portugalsku, frčíte klidně i dvoustovkou,“ udivuje Keřka vysokými čísly.
Souboje v terénu si zamiloval hlavně proto, že se trať pořád mění. „Nemáte jistotu, že druhé kolo projedete stejně jako první. Nenudíte se. Zato asfaltové okruhy, když nezaprší nebo v zatáčce někdo nevyleje olej, jsou pořád stejné,“ nelákají ho silniční závody.
Dřív se těšil na déšť, rád se brodil bahnem. Teď už je raději, když je trať suchá - ale ne moc prašná.
Od roku 1996 patří klášterecký jezdec do reprezentace. Ve stejném čase také poprvé mířil k domácímu titulu. „Utekl mi o tři body, hlavně nezkušeností,“ míní.
Loni se už zaskočit nedal. Autokrosový speciál tatra před sezonou 2003 vylepšil. „Především se podařilo vyřešit startovací kvalt, což bylo klíčové - start je v autokrosu alfou a omegou,“ přibližuje.
V domácím seriálu za sebe o devět bodů odsunul legendu Jaroslava Hoška, bývalého mistra Evropy a pětinásobného šampiona Česka a Československa, který závodí už přes třicet sezon. „Titul jsem si prohrál na startech, dodneška ani nevím, proč mi auto moc nestartovalo,“ přiznává Hošek, že jeho konec přišel vždy už na začátku.
„Když jsem nebyl po startu první, jezdil jsem Romanovi na kufru.“ Hošek už staví lepší speciál, který ho doveze k prvenství. Bylo těžké ho porazit? „Hodně náročné, jen tak se nenechá vyvést z míry. Celý šampionát byl jako na houpačce,“ přiznává pernou práci Keřka, dvaatřicetiletý autokrosař.
Na evropské scéně oba české závodníky předstihl Portugalec Luis Ribeiro v červené bugině. Hošek byl druhý, Keřka o chlup třetí.
„Ze všech zemí, kde se autokros jezdí, je nejpopulárnější v Portugalsku. Tribuny jsou narvané, a když někoho předjedete, diváci bouří,“ popisuje Keřka atmosféru v cizině.
Velký zájem o terénní závody je také v Rusku. Autokros je žrout peněz, pilotovi z Klášterce jakožto reprezentantovi významně přispívá i automobilová federace.
Svůj koníček živí rovněž z podnikání, jeho firma, která sídlí v Málkově, se zabývá opravami v automobilovém průmyslu a dovozem aut. Jeden objekt v areálu vyčlenil sportovnímu oddělení.
„Domácí sezona začíná v dubnu v Humpolci a Evropa v Portugalsku. Teď repasuji loňské auto,“ říká.
Před Vánoci oslavoval Keřka narození dcer-dvojčat, ale titul ne. Neměl čas, pracoval. Bude v roli závodníkaotce opatrnější? „Asi ne. Jak sednete do kokpitu, na nebezpečí nemyslíte.“