„Srát na všechno a na všechny, kteří vám říkají, že to nemůžete dokázat,“ prohlásila čtyřiatřicetiletá žena v rozhovoru v aréně Margaret Courtové po postupu mezi nejlepších osm žen úvodního grandslamu sezony.
Strážcům dobrých mravů se pak musela Lučičová-Baroniová zpovídat, proč vlastně použila anglické slůvko začínající na F, které by se dalo přeložit ještě trochu drsněji.
„Jsem přímý člověk. Když se mě někdo zeptá, odpovím, jak to cítím,“ vysvětlovala chorvatská tenistka později na tiskové konferenci.
Snad odpustíte onen sprostý výraz, když se dozvíte o jejích životních strastech, o cestě do dalšího čtvrtfinále grandslamu po osmnácti letech.
Už jako patnáctiletá vyhrála titul, s Hingisovou má grandslam
V roce 1997, když bylo rodačce z německého Dortmundu Mirjaně Lučičové patnáct let, ovládla svůj první turnaj na okruhu WTA. Vyhrála dva juniorské grandslamové tituly a na Australian Open 1998 už mezi seniorkami triumfovala se Švýcarkou Martinou Hingisovou ve čtyřhře.
Karolína Plíšková vs. Lucicová-BaroniováČeská tenistka ve vzájemné bilanci vede 3:2. Plíšková naposledy na turnaji v čínském Wu-chanu v roce 2015 zvítězila 7:6 (7:4), 5:7, 7:6 (7:5). „Proti Plíškové jsem hrála jenom párkrát, pokaždé to byly super těžké zápasy. Teď hraje velmi dobře, možná nejlepší tenis ve své kariéře,“ tvrdí Lučičová-Baroniová před středeční bitvou o semifinále Australian Open. |
Štěstí však chorvatské hvězdě výhry na tenisovém kurtu nezajistily.
Nemohly přebít bolest, kterou prožívala mladá dívka doma.
Její otec Marinko ji bil, psychicky manipuloval a údajně i zneužíval.
Lučičová s matkou a čtyřmi sourozenci prchli před násilnickým tátou do USA.
Nedlouho po „emigraci“ vypadla Lučičová ve 2. kole Wimbledonu, přesto se v roce 1999 prodrala - třeba přes Moniku Selešovou - až do semifinále nejslavnějšího grandslamu. Cestu talentované Chorvatky zastavila až druhá nasazená Steffi Grafová.
Od té doby Lučičová na největších turnajích končila brzo. Bojovala s depresemi, stresem, nemohla zapomenout na psychický šok z dětství. Další zdravotní obtíže a nelehká finanční situace ji donutily rozloučit se s tenisem.
„Ale nebyla to moje volba. Nemohla jsem cestovat, nebyla jsem schopna cestovat. Ale nechtěla jsem skončit. Takže jsem měla pocit nedokončené práce. Stále jsem toužila hrát na nejvyšší úrovni, před plným hledištěm, vítězit a být ve čtvrtfinále grandslamu,“ vyznala se vysoká blondýna.
Pauza na velké scéně se protáhla od US Open 2002 až do Wimbledonu 2010, v letech 2004 až 2006 se zúčastnila pouze dvou turnajů.
K životnímu klidu Lučičové pomohl sňatek s Danielem Baronim v listopadu 2010. Manžel italského původu na Floridě provozuje restaurace. Doma spolu vaří, užívají si rodinnou pohodu.
Kondiční trenér jí říká „Bestie“
„Jsem tvrdohlavá. Když něco chci, tak dřu a dělám všechno pro to, abych to získala. Není záruka, že se to povede vždycky. Ale teď cítím satisfakci. Neuvěřitelné. Chtěla bych všem říct: Taky bojujte!“
Mirjana Lučičová-Baroniová nakonec přemohla osud, porazila čas. Její někdejší rivalky už dávno nehrají. Ona tvrdě trénuje, aby stačila mladším. Na turnaji v Québeku v roce 2014 svůj nádherný comeback ozdobila singlovým i deblovým titulem (ve dvojici s Lucií Hradeckou).
„Můj kondiční trenér mi říká ‚Bestie‘,“ pousměje se. „Jak se cítím fyzicky? Skvěle!“ řekne a pro jistotu zaklepe o stůl tiskového sálu v Melbourne Parku. Nevadí jí ani obvázaná levá noha.
„Pořád jsem tady a pořád bojuju. Jdu do toho srdcem, na ostatním nezáleží,“ tvrdí. Vždyť šrámy na těle ji nezraňují tolik jako kdysi újmy na duši.
„Doufám, že mě nikdo neštípne a neprobudí ze snu. Mám pocit, že by mi měl manžel zaplatit, třeba na mě přepíše půlku restaurace,“ zažertuje Lučičová-Baroniová, konečně šťastná na kurtu i v soukromí.
Chorvatská tenistka je obdivuhodnou osobou. Nemá smlouvu s žádnou firmou, obleče si, v čem se zrovna cítí pohodlně. Na konvence nehledí, nedává si pozor na jazyk a veřejnost upozorňuje: „Hodně lidí si myslí, že o mé historii ví hodně, ale není to pravda. Jednou o tom všem promluvím.“
