Nakolik se letošní příprava podobala minulým sezonám?
Probíhala skoro stejně jako olympijská, v Sydney se však závodilo o poznání později, takže před mistrovstvím světa v Edmontonu jsem měl mnohem méně prostoru na odpočinek. Nejtvrdší trénink mě vždycky čeká v zimě a v létě už se z něj snažím jenom čerpat. Hodně dávám na pocity těla, naslouchám mu a vím, kdy přitáhnout a kdy naopak zvolnit.
Před světovým šampionátem v Seville jste se ale nacházel v úplně jiné pozici.
Před dvěma lety mi situaci hodně zkomplikovalo zranění ramene a já něvěděl, jakou vlastně snese zátěž. Tehdy jsem nakonec získal v úvozovkách "jen" bronzovou medaili, která však pro mě měla cenu zlata. Nesmírně mi pomohla po psychické stránce a vrátila mě do vrcholového sportu.
Program Jana Železného Edmonton (10. 8.) - kvalifikace mistrovství světa
Umoudřilo se rameno? Omezuje vás ještě v přípravě?
Edmonton (12. 8.) - finále mistrovství světa
Curych (17. 8.) - mítink Zlaté ligy
Brusel (24. 8.) - mítink Zlaté ligy
Berlín (31. 8.) - mítink Zlaté ligy
Brisbane (6. 9.) - Hry dobré vůle
Melbourne (9. 9.) - finále Grand Prix
Jokohama ? (15. 9.) - mítink IAAF
Už nikdy nebude jako dřív. V tréninku potíže nemám, připomene se spíš v jiném ohledu. Dělám mnohem víc chyb, z nichž vyplývají pokažené hody, proto se mi často nevede podle mých představ. A musím si dávat mnohem větší pozor na ostatní partie, pokud totiž něco zkazím, směřuje energie do jediného místa v zádech a na žebrech. To je potom rána.
Poslední mítink jste absolvoval v úvodu července v Lausanne a mezi vaším vystoupením v Kanadě tedy vznikne více než měsíční pomlka. Nebude vám scházet závodní atmosféra?
Naopak. Znovu jsem nabral obrovskou energii a na závod se vyloženě těším. Třeba před mistrovstvím světa v roce 1997 jsem se hned na začátku sezony zúčastnil mnoha závodů, v Aténách jsem pak chtěl hodit daleko, ale cítil jsem se absolutně prázdný. Fakt, že mám teď dlouhou pauzu, je pro mě důležitý, zejména po psychické stránce, a myslím, že to není na škodu. Navíc mě po Edmontonu ještě spousta závodů čeká, takže jsem nic neztratil.
Jaká je vlastně vaše aktuální forma?
Mezi mými tréninkovými a závodními pokusy jsou velké výkyvy, ale v Nymburku se mi podařilo hodit za osmdesát metrů, a potom jsou vyhlídky vždycky slibné. Především jsem zdravý a v dobré psychické pohodě.
V letošní sezoně jste opět výrazně přehodil devadesátimetrovou hranici, ale říkáte, že na ten správný "úlet" ještě čekáte. Mohl by příjít v Kanadě?
Záleží na mnoha věcech, na podmínkách a podobně. Jenomže mistrovství světa je něco úplně jiného. Není důležité, jak daleko hodíte, ale jestli budete lepší než soupeři. Jedná se o nesmírně prestižní záležitost, závod je otázkou jediné hodiny, která rozhodne, jestli bude sezona úspěšná, nebo ne. Přál bych všem českým atletům i sám sobě, abychom byli zdraví a abychom v klíčovém okamžiku ze sebe dokázali vydat to nejlepší.
Spolu s Finem Parviainenem a Řekem Gatsioudisem patříte už od začátku letošní sezony do trojlístku největších kandidátů na zlato. Nedávno však pokořil devadesátimetrovou metu i Brit Backley, nepoděsil vás trochu?
Spíš mě potěšil. Kromě mítinku v Ostravě se mu moc nedařilo, i když je pravda, že měl potíže s třísly. Na jaře na soustředění v jižní Africe vypadal skvěle a já jsem mu tvrdil, že jestli letos nedá devadesátku, tak nerozumím oštěpu. Povedlo se mu to, pomohl tím sobě a mně neublížil, protože rozšířil okruh favoritů, kteří se ocitnou pod velkým tlakem. Lidé, kteří jsou pod tlakem, dělají chyby a čím více chyb, tím lépe pro mě.
Netíží vás role favorita?
Já jsem si za ty léta, radši je ani nebudu počítat... Zvyknul. Hlavně nebudu sám, i když nekoukám, jak daleko ostatní oštěpaři hází. Nejprve musíte projít kvalifikací a ve finále se sejde dvanáct lidí, z nichž mají všichni stejnou šanci. Vždycky se vynoří někdo, s kým se nepočítá. Vzpomeňte si na Corbetta v Aténách, jak nás 'zaříznul' a my měli všichni smůlu. Porážky však ke sportu patří a vítězství je jen pro jednoho. Já musím věřit a pokusit se o něj.
Jak dlouho ještě vydržíte v oštěpařských sektorech?
Je jasné, že si o tom občas zapřemýšlím. Jakmile si však člověk připustí, že by mohl skončit, tak končí. Záleží na mnoha okolnostech, jestli budu vyhrávat nebo se udržím aspoň v elitní trojce, jestli budu zdravý a jestli bude sport můj život stále naplňovat. Uvidíme po mistrovství světa. Nejsem typ, který by si dal třeba rok přestávku, pokud se rozhodnu, tak to bude definitivní. Mám vždycky nějakou vizi a za ní musím jít. A potom dopadnu dobře nebo špatně...
Jedete na svůj sedmý světový šampionát. Kde vlastně berete stále novou a novou chuť bojovat?
Sport je styl života, je to droga a když si nedám dávku, něco mi chybí. Samozřejmě je důležité, že stále ještě můžu něco dokázat, jinak bych tady nestrašil.
V Edmontonu by vás mohla během světového šampionátu potkat třicetistupňová vedra, jste na takové podmínky připravený?
No tak to bych byl šťastný. Teplo miluju, někdy mám pocit, že jsem se měl narodit někde jinde. Zřejmě budu mít asi smůlu, mluvil jsem s panem Fojtem, který už je v zámoří, a prý je tam patnáct stupňů a pořád prší. Snad se ale počasí zlepší.
Kanada je rájem rybářů a vy byste si určitě užíval. Povezete sebou pruty?
Bohužel je musím nechat doma, protože je moje soutěž v blbém termínu, až na konci celého programu. Třeba Tomáš Dvořák s Romanem Šebrlem si určitě zarybaří a pak se mi budou smát, ale mně snad závod zklamání vynahradí.
