Kašpárková letos hlásila návrat po mateřských povinnostech, který se však zvrtl v ohňostroj marnosti. Ačkoliv dřela a v tréninku doháněla následky roční absence, vinou zranění přišla o šanci kvalifikovat se na halové mistrovství Evropy ve Vídni i na srpnový kontinentální šampionát pod širým nebem v Mnichově.
Až na sklonku sezony na stadionu Dukly absolvovala po dvou letech celý závod a vyhrála výkonem 13,84. "Spokojenost, vždyť je to letošňák," usmívala se mnohonásobná medailistka z velkých akcí s osobním maximem 15,20. Myslela si na počin začínající čtrnáctkou, ale v úvodních pokusech zápolila s rozběhem a pak už podle jejích slov ubývaly síly.
Tretry obula po delší odmlce teprve před týdnem a při vyvrcholení extraligy pomáhala svému klubu. A i její body postrčily pražský USK k titulu. "Navíc, když už jsme tomu v letošní sezoně tolik obětovali, tak jsem se chtěla ještě někde objevit," poznemenala svěřenkyně svého životního partnera Michala Pogányho.
I když o sobě dala naposledy v trojskokanském sektoru světu vědět v roce 2000 na olympijských hrách v Sydney, manažeři mítinků na ni nezapomněli. Dokonce obdržela nabídku, aby se ještě na podzim ukázala v Japonsku.
V zemi, kde ji obcházelo kouzlo úspěchu. Kde při Světové univerziádě získala svoji první velkou trojskokanskou medaili a kde v závěru devadesátých let zářila na halovém mistrovství světa. "Je to přece jen moc daleko," mávla rukou Šárka Kašpárková, jejíž první letošní bezproblémové vystoupení se tak změnilo v poslední.
