Na mistrovství světa juniorů 2000 v Chile skončil na dvoustovce dvanáctý. Přitom chybělo tak málo a místo atleta mohl být z Vojtíka houslový virtuos. „Šmidlal jsem to asi tři roky, ale pak mě táta přivedl v šesti letech na Rudou hvězdu a bylo všechno jasné. Uchvátilo mě to tam. Běhal jsem rychleji než o několik let starší kluci. Pak mě táta vzal na přebory, kde jsem trochu sebevědomí ztratil, ale u atletiky jsem už zůstal,“ popisuje svůj příběh.
Když si vylepšil před rokem osobní maximum na stovce, ubral z výkonu 10,58 plných 14 setin. Na dvojnásobné trati si o víkendu polepšil o pouhé tři setinky na 20,98. „Přesto si nového rekordu cením víc. Běžel jsem den po příletu z jiných závodů. Vůbec jsem takový výkon nečekal. I když, mohlo to být i lepší. Něco jsem ztratil v zatáčce, trenér našel rezervy i při startu.“
Jeho cíl? Splnit ještě do evropského šampionátu ostré limity českého svazu 10,34 a 20,80. „Jednou bych chtěl běžet kolem deset dvacet,“ zasní se Vojtík. A pak dodá: „Ale hlavně musím dokončit školu.“
Už v jedenadvaceti letech má o budoucnosti jasno. Jde ve stopách otce, bývalého atletického reprezentanta. „Táta skončil ve čtyřiadvaceti kvůli poraněnému stehennímu svalu. Ani já atletiku nebudu dělat věčně. Vzdělání potřebuju kvůli práci.“ Čeká ho druhý rok studia na Vysoké škole chemické, obor organická technologie. „Co ze mě bude? Vlastně vědec. Předtím jsem tři roky pracoval na Akademii věd.“
Vyzná se i v biochemii, má přehled o lécích. I to se v atletice hodí. Ve sprinterské skupině na Olympu platí v tomto oboru za odborníka. „Klukům radím, co je na trhu za povolené doplňkové přípravky, a co si vzít nesmějí. Sleduju antidopingové stránky, takže jsem docela v obraze.“ Neměl někdy pokušení poznatků zneužít, pomoci si dopingem? „Ne, jsem chemik. Vím, co to v těle může udělat za nepořádek. To bych si nikdy nevzal,“ dušuje se.
Patnáct let působí v pražském Olympu. Přestože dostal několik nabídek z konkurenční Dukly, zůstal věrný. „Jsem poloprofesionál. Věřím, že se atletikou jednou uživím. Když jsem vyhrál úterní mítink Praga Academica, dostal jsem pět tisíc korun.“ Na závody jej doprovází otec, do deseti let jeho první trenér. „Hlavní slovo má teď trenér Jiří Nejdl. Táta už mi moc neradí, většinou jenom před závodem. Řekne mi třeba, jak bych se měl nejlíp rozcvičit.“
Jak by vypadal jejich souboj, kdyby byli oba ve vrcholné formě? „Na dvoustovce bych ho porazil, ale na stovce by to bylo na krev,“ směje se Vojtík junior. Jeho otec měl kdysi osobní rekord 10,50, na stovce o šest setin pomalejší než syn. „To se nedá takhle srovnávat. Táta běhal ještě na škváře a čas mu měřili ručně. Určitě bychom byli hodně vyrovnaní,“ říká diplomaticky Vojtík.
V srpnu se představí v Mnichově na mistrovství Evropy. Už má za sebou mistrovství světa, loni v Edmontonu ale nezávodil. Jako náhradník ve čtvrtkařské štafetě se tehdy startu nedočkal. Teď má před sebou výzvu - obě sprinterské tratě. „Ještě bych rád zkusil i sprinterskou štafetu. Do limitu nám chybí sedm setin. Myslím, že bychom si zasloužili divokou kartu. Od Mnichova 1972 jsme neměli tak silnou čtyřku sprinterů,“ tvrdí Vojtík.
Nechtěl by si zkusit ještě čtvrtkařskou štafetu? „Na čtvrtce jsem jenom hostoval. Jsem sprinter a hlavně pohodlný člověk. Na 400 metrů se musí člověk déle připravovat, asi o hodinu víc než na sprinty. Navíc před startem jsem vždycky trnul, že v závěru vytuhnu. Čtvrtka se musí běhat hlavou, rozvrhnout si síly, ale já ji běhal víc sprintersky. Prostě jsem to napálil a do cíle jsem se nějak doplazil.“
Kdyby se loni věnoval pouze sprintům, mohl být letos možná ještě rychlejší. „Nelituju toho. Jsem mladý. Mám ještě spoustu času před sebou. Mým snem jsou za dva roky olympijské hry v Aténách.“
