Železný: Nejsem magor sportu

  13:42
Praha - Prvními oštěpy Jana Železného byly lískové pruty. Hrál si s nimi na Indiány. Tou dobou zkoušel vrhat i jinými zbraněmi. Například po starším bratrovi mrštil nůž. Sourozenec za sebou naštěstí dokázal včas přibouchnout dveře, do nichž se dýka vzápětí zabodla. V sedmnácti letech už byl Jan Železný nejlepším oštěpařem Československa a jedním z nejlepších na světě. Dnes, po třech zlatých a jedné stříbrné medaile z olympijských her, patří i v šestatřiceti letech k favoritům srpnového mistrovství Evropy. A těší se na svou pátou olympiádu v roce 2004.
Uvědomujete si vůbec, že oštěp je původně zbraň, ne sportovní náčiní?
Ano, přímo na stadionu. Obzvlášť když se při závodech rozcvičuje víc lidí na trávníku po mé pravé straně. Mám strach, že je zraním. A oni dost riskují. Jsem totiž jeden z mála borců světové špičky, kteří dokážou hodit oštěp mimo výseč. Jednou dokonce kvůli mně přerušili běh, počkali, až hodím, a odstartovali ho znovu. Takový dojem udělal na pořadatele rozptyl mých předchozích pokusů.

Kdysi házel člověk oštěpem, aby přinesl domů kořist. Myslíte, že byste tímto způsobem uživil rodinu?
Nevím, jaký bych byl lovec. Nemůžu to tvrdit, ale řekl bych, že slušný. Mojí předností by byla výbušnost. Ale teď ještě trefit se, že? Rozhodně bych dokázal dorazit oštěpem mamuta chyceného do jámy.

Viděl jsem vás na fotkách, jak se na Novém Zélandě účastníte starých maorských rituálů.
Byla to zábava. Oni ještě používají oštěp, takový jiný typ. Hodí se i pro boj zblízka. Druhou stranou můžete protivníka lehko umlátit. Já jsem si při tom křepčení nechal svůj.

Zkusil jste si to s nimi rozdat v hodu na terč?
Raději ne Ani mi to nenabídli.

Rodiče byli oštěpaři, ale do házení mě nenutili

Co vás to napadlo, začít s oštěpem? Je to poměrně exotická disciplína. Navíc, kdo mohl dvaceti lety tušit, že v ní bude při špičkové výkonnosti možné zbohatnout?
Rodiče byli oštěpaři. Ale vůbec mě do házení nenutili. Dnes jim jsem vděčný za to, že mi oštěp neznechutili. Nepotkal mě osud předčasně akcelerovaných závodníků, kteří se vypracují na špičku v juniorech, ale pak už nemůžou jít dál. Další výhodou bylo, že jsem v životě neviděl jenom sport.

Dnes trénujete téměř vědecky. Prý jste ale v mládí, zejména na vojně v Banské Bystrici, bral vrcholový sport dost sportovně. Slyšel jsem například, že jste byl schopen přijít v neděli dopoledne na ligový závod s těžkou kocovinou, soustředit se na první hod a pak se jít ještě domů dospat. A ten jediný hod stačil na vítězství.
Už dlouho se připravuju pečlivě. Využívám i vědeckých poznatků, hlavně dodržuji pitný režim. Nejsem ale žádný magor sportu, který by se vyhýbal knedlíkům. Klidně si dám svíčkovou se šesti, jen ne týden před závodem. A biochemický rozbor krve jsem si dal naposledy dělat před třemi lety. Něco jiného bylo, když jsem byl vážně zraněný. Tehdy mi biochemie hodně pomohla. Ukazovala mi, co pochroumanému tělu dodat.

Abychom nezamluvili tu vojnu.
Žil jsem jako ostatní vrstevníci. Trénoval jsem jen jednou denně, nepředřel jsem se. A musím opakovat: dnes jsem rád, že to tak bylo. Koncem týdne jsme zašli na diskotéku nebo na zábavu... Ale pokud jde o tu historku o vítězných prvních hodech v kocovině, tak takový frajer jsem nebyl.

V Banské Bystrici jste se také seznámil se svou budoucí ženou Martou. Zatímco kolem mladých vrcholových hokejistů, fotbalistů či tenistů se už za komunistů točily nápadnice, které uměly uvažovat dost zištně, u vaší snoubenky tenhle motiv asi nehrál velkou roli, že?
Vždyť já jsem zkraje neměl vůbec žádný prachy. A víte, co se mi přitom na Martě líbilo? Že mi hned při prvním setkání - ona, studentka, která nedělala žádný sport - začala nadávat, že my sportovci jsme na tom líp než obyčejní lidé, že máme všelijaká privilegia. Imponovalo mi to. Začal jsem o tom přemýšlet.

Měla pravdu?
Zčásti ano. V době mých začátků se už nějaké peníze v atletice vydělat daly, samozřejmě pokud měl člověk výkonnost. Měřeno dnešními poměry byly ty peníze směšné, ale žil jsem si záhy lépe než většina lidí. To špičkoví atleti, co měli tu smůlu, že byli o generaci starší, byli normální chudáci. Imrich Bugár třeba. Nebo Jarmila Kratochvílová, fenomenální běžkyně, která by dnes byla dolarovou milionářkou.

Oštěp je z vrhů jasná jednička

Jaké je postavení oštěpařů mezi lehkými atlety? Vím například, že z chodců si dělají ostatní legraci, že jsou "vykloubení věšáci"...
No jo, ale to není sport. Chůze není atletika. Vím, že se na mě za to můžou chodci zlobit, ale já chůzi k atletice moc nepočítám. Výsledky tam hrozně ovlivňují rozhodčí, výkonnost zas tolik nerozhoduje. Přitom chodci strašně dřou, tak jako ostatní. Přijde mi to zvláštní.

Tak už je nechme na pokoji. Které disciplíny respektujete?
Pro mě je nejlepší hladká stovka. To je adrenalinový sport. A vítězové olympiády nebo mistrovství světa o sobě můžou říct, že jsou nejrychlejší muž nebo žena planety. To něco znamená. Pak mám rád technické discipliny: překážky, výšku, tyč... Naopak moc nemiluju dlouhé tratě.

Proč?
Kolikrát se dlouho nic neděje. Až třeba v posledním kole. A televize přitom přenáší, jak běžci krouží patnáct, dvacet minut po dráze. Kousek vedle třeba někdo skáče světový rekord, ale to pustí až ze záznamu... Což o to. Hlavně nesnáším, když takový běh, kde je ohlášený světový rekord, rozbíhají takzvaní zajíci, kteří jsou placeni za určitý mezičas a mají rekordmanům pomoci k lepšímu výkonu. A přitom se dnes bez nich žádný svěťák od osmi set metrů výš neobejde. Tak tohle vážně nemám rád. Sprinterům, skokanům ani vrhačům žádní zajíci k rekordům nepomáhají.

A jak si podle vás co do popularity vás stojí oštěp?
Z vrhů je to jasná jednička. I atleti z ostatních disciplín k nám mají respekt. Taková koule je pro strašně málo lidí. Odehrává se v jednom rohu, diváci, co sedí dál, z toho moc nemají. Oštěp letí přes celou plochu, je atraktivní. Přispívá k tomu i situace v oštěpařské špičce. Když jsem se pral se Stevem Backleym o světový rekord, divácký zájem byl obrovský.

Kladivo také letí přes celou plochu.
Dobře, ale kladiváři, stejně jako koulaři a většina diskařů, jsou vesměs těžké váhy. Na oštěpu je zajímavá rozmanitost závodnických typů. Člověk nemusí být vysoký a udělaný. Já přece nejsem žádná vazba.

Baseball bych se naučil. Byl bych ten rychlý na(d)hazovač

Musíte se dokázat soustředit v obtížných situacích. Viděl jsem třeba na olympiádě v Atlantě v roce 1996, jak jste se chystal k finálovému pokusu. Do toho obíhala nějaká americká běžkyně vítězné kolo s vlajkou. Když se blížila do vašeho sektoru, traťoví rozhodčí ji zastavili. Obrovský aplaus se změnil v obrovský pískot.
S běžci je potíž. Ne všichni si uvědomují, že by svými triumfálními běhy neměli obtěžovat ostatní. My taky musíme zastavit, když se běží závod. Tohle se navíc stalo v Americe, a ta je specifická. Aby bylo jasno: neříkám, že je Amerika špatná, to vůbec ne. Ale tamní diváci jsou strašlivě neobjektivní, jedni z nejhorších na celém světě. Vidí jen ty svoje. Navíc atletice příliš nerozumějí. Ta tam není vůbec populární. Pro ilustraci: když jsem v Atlantě vyhrál olympiádu, americké noviny to moc nerozmazávaly. Ale když mě po olympiádě zkoušel profesionální baseballový tým Atlanta Braves, přišly tam desítky novinářů.

Nemohli bychom se k té šest let staré historii na chvíli vrátit? Zprávy v našich novinách byly kusé, ale vyplývalo z nich spíš, že to byl výbuch.
No právě. Naházel jsem při zkoušce skoro sto míčků. A všechny televizní stanice včetně CNN si vybraly ten největší úlet. Vpadalo to zkrátka, že jsem pohořel, a to mě trochu mrzelo. Nikdy předtím jsem baseball nehrál ani netrénoval. Věděl to i trenér Braves. Musel mi ukazovat základní pohyby. Nakonec mi řekl: "Jo, to bude dobrý. Když budeš trénovat, tak budeš dobrej. Přijeď do kempu." Braves mě pak ještě další dva roky zvali na předsezónní přípravu. A tak si říkám, že to moje vystoupení nebyla taková hrůza. Ne že bych někdy zvládnul všechny rafinované nadhazovačské rotace. Byl bych ten rychlej.

Tak proč jste to nezkusil?
Kemp začínal v březnu. Musel bych vynechat celou oštěpařskou sezónu. Nevím, nakonec jsem se nerozhoupal. Perlička nakonec: ještě předloni se mi ozval vyhledavač talentů, který mě Atlantě doporučil. Psal, že už pracuje pro San Diego Pedros a o mě že by už tak velký zájem neměl, ale jestli prý bych mu neposlal svého syna. Zařídil by mu tam studia a osobně by se mu věnoval. Jiný důvod, proč by to dělal, než jistá důvěra v moje geny, mě nenapadá. Vždyť syna vůbec nezná.

Olympiáda je jiná. Tam se spolu soupeři nebaví

Zpět k oštěpu. Díváte se při závodech na pokusy soupeřů?
Zásadně ne. Ale kontroluji, kolik kdo hodil, abych věděl, kolik musím hodit já.

Jinak se navzájem ignorujete.
Jak kde. Závody Světového poháru jsou mnohem uvolněnější, tam spolu i prohodíme pár slov. Komu závod nevyjde, ten má ještě ten rok dost šancí na reparát. Olympiáda je jiná. Další příležitost přijde až za čtyři roky a to už může být všechno jinak. Tam se nikdo s nikým nebaví.

Opět vzpomínka z Atlanty: trenér Šárky Kašpárkové Pogányi pobíhá v hledišti podle bariéry jak kvočna po mořském břehu a huláká rady, pořadatelé na něj křičí kšá, skokanka se zoufale snaží zachytit aspoň něco... To vy nevypadáte, že byste se při závodech spoléhal na rady zvenčí.
Koučování závodníků z tribuny je už naštěstí povolené. Byl to nesmyslný zákaz. Pro Šárku, vůbec pro skokany do dálky, může mít takový pokyn od trenéra velký význam. Ukáže jí, o kolik nedošlápla, kam posunout rozběh. Když se podle toho zařídí, může v příštím pokusu skočit podstatně dál. Mně by možná taky prospělo, kdyby mi občas při závodu někdo z odstupu hlediště něco řekl, ale že by se tak mohl zásadně zlepšit můj výkon - na to nevěřím.

Nemění se v atletice až příliš často pravidla?

Jan Železný

   Trojnásobný olympijský vítěz v hodu oštěpem a jeden z nejslavnějších českých sportovců všech dob se narodil 16. června 1966 v Mladé Boleslavi. Jako dítě hrál hokej a házenou, oštěpu se začal věnovat od patnácti let.
   Dokázal to, co málokterý sportovec. Třikrát získal zlatou medaili na olympijských hrách (1992 v Barceloně, 1996 v Atlantě, 2000 v Sydney), jednou stříbrnou (1988 v Soulu), třikrát vyhrál mistrovství světa (1993 ve Stuttgartu, 1995 v Göteborgu, 2001 v Edmontonu), je světovým rekordmanem výkonem 98,48 metru z roku 1996.
   Poslední olympijskou medaili vybojoval po těžkém zranění, kdy mu mnozí předpovídali konec kariéry. V dubnu 1998 si při tréninku poranil rameno, podrobil se operaci a vynechal celou sezonu.
   Získal četná sportovní vyznamenání. Třikrát byl vyhlášen nejlepší sportovem republiky (1993, 1995, 2000), jednou vyhrál anketu Atlet světa (2000) a dvakrát Atlet Evropy (1996, 2000). V roce 1997 skončil druhý za Emilem Zátopkem v anketě Český atlet století.
   Žije v Kosmonosech u Mladé Boleslavi. Manželku Janu, která pochází ze Slovenska, si vzal v roce 1987, mají spolu syna Jana (1988) a dceru Katarinu (1990). Manželku Janu, která pochází ze Slovenska, si vzal v roce 1987, mají spolu syna Jana (1988) a dceru Katarinu (1990).


Musí se to brát případ od případu. Že se například posunulo těžiště oštěpu, to beru. Tohle opatření mělo racionální důvod. Před tím letěl oštěp po dopadu ještě deset, dvacet metrů po trávě, obzvlášť když bylo mokro. Mohlo dojít k zranění. Dnes se hází taky daleko, oštěp se však zapichuje. To je dobré. Ale zkrácení rozběhu pro dálkaře - to musel vymyslet nějaký idiot. Slyším také, že bychom měli mít jen čtyři místo šesti pokusů. Prý aby závod netrval tak dlouho. Taky pěkný nesmysl. Kolik jen rekordů padlo šestým hodem...

Rád bych se motal kolem sportu a byl užitečný

Jste slavný. Zeptal bych se vás na rub popularity, ale nesměl byste mě odbýt obligátní banalitou, že je to ztráta soukromí.
Jakápak ztráta soukromí? Na ulici mě hodně lidí poznává jedině ve Finsku. To je země oštěpu zaslíbená. Finové nejsou vlezlí. Je to příjemné. V Česku mě většinou chodci míjejí bez povšimnutí. I to je v pohodě. Vadí mi ale jiná věc. Mám přece jenom nějaké jméno. Nejeden vykuk se na něm za mými zády zkouší přiživit. Řekněme pan Vopička, jehož firma staví atletické stadiony, tenisové kurty, organizuje turnaje... Tak tenhle pan Vopička otevírá nějaké své dílo a uspořádá při té příležitosti veselici. Sezve lidi a mě si dá na plakáty. Já samozřejmě nic nevím. Známí mi volají, ptají se, co tam budu dělat. Člověk, který mi shání sponzory, se diví. Pan Vopička pak vyleze na pódium a oznamuje: pozvání přijal i trojnásobný olympijský vítěz Jan Železný, nevím, proč nesplnil slib a nepřišel... Na hosty, kteří netuší, jak to bylo, působím jako nadutec. Tohle absolutně nesnáším. Ne že by v Česku nebyli slušní podnikatelé, je jich většina, ale pár Vopičků mě dokáže dokonale otrávit.

Když skončí s kariérou fotbalista, tenista nebo cyklista, může hrát pořád okresní přebor, objíždět turnaje veteránů, projet se jen tak. Co čeká oštěpaře ve výslužbě?
Až skončím s kariérou, nepůjdu si rekreačně zaházet ani náhodou. Najdu si jiné sporty. Házení oštěpem bolí.

Neuvažujete o tom, že byste potom využil svou nesmírnou sportovní autoritu v nějaké funkci, kde byste mohl být obecně prospěšný? Co kdyby vám nabídli, že pro vás zřídí ministerstvo sportu?
Trochu mi čtete myšlenky. Ne že bych uvažoval zrovna o ministerstvu sportu. Je otázka, zda by taková instituce měla vůbec smysl. Ale až přijde konec kariéry - a to nemusí dlouho trvat - nebránil bych se nějaké funkci. Rád bych se motal kolem sportu a byl užitečný. Bude-li zájem.

Autoři: ,

Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž

  • Nejčtenější

Program MS v hokeji 2024: Češi začnou s Finy, na závěr skupiny vyzvou Kanadu

29. května 2023  10:42,  aktualizováno  9.5 13:25

Česká hokejová reprezentace zná složení základní skupiny a herní plán pro nadcházející mistrovství...

Překvapení v nominaci. Z Rulíkova týmu pro MS vypadli Nosek, Vrána či Ticháček

5. května 2024  20:46,  aktualizováno  21:38

Dlouho očekávaný jmenný výčet zazněl. Trenér české hokejové reprezentace Radim Rulík představil...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Tadeji, sundej to! Pogačar odvracel diskvalifikaci, Ganna prohnal zlaté parťáky

8. května 2024  7:46

Je vůbec možné, aby v průběhu etapy letošního cyklistického Gira nezaútočil Tadej Pogačar? Teprve...

Jak si Pogačar protáhl nohy a ujížděl i sprinterům. Je to hovadina, soudí Raboň

7. května 2024  9:29

Málem vyhrál v sobotu hned úvodní klasikářskou etapu Gira. Pak v neděli ovládl první dojezd na...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Zazářil v pravou chvíli. Pastrňák vystřelil Bostonu v prodloužení postup

5. května 2024  5:27,  aktualizováno  7:04

Hokejisté Bostonu po dvou porážkách zvládli rozhodující sedmý zápas úvodního kola play off NHL...

Pohlreich, Bouček a Voráček nejen o hokeji: V hospodách přibude expertů

10. května 2024

Vysíláme Už za pár hodin Čechům startuje domácí mistrovství světa v hokeji. Portál iDNES.cz ho ve všední dny...

Hokej mi dal všechno, Čechům budu fandit, říká Musil. Přestup syna chápe

10. května 2024  10:53

Jeho příběh spojený s odvážnou emigrací do NHL zná snad každý hokejový fanoušek. Legendární obránce...

Kváča zpět v Liberci: Čeština už mi chyběla. Můj cíl? Být vzor pro mladé

10. května 2024  10:24

Hokejový brankář Petr Kváča měl ve švédském Rögle původně smlouvu na dvě sezony. Angažmá na severu...

Děčínský Svoboda o rivalitě s Ústím: My nemáme rádi je, oni nemají rádi nás

10. května 2024  10:15

Od skoro nejhoršího střeleckého výkonu sezony k nejlepšímu za jediný den. Matěj „Osvoboditel“...

V 59 letech zemřela herečka Simona Postlerová, ještě v sobotu zkoušela

Zemřela divadelní a filmová herečka Simona Postlerová, bylo jí 59 let. Zprávu o úmrtí potvrdil nadační fond Dvojka...

Titěrné sukně i míčky na podpatcích. Zendaya vzkřísila trend tenniscore

S nadsázkou bychom mohli říct, že největší tenisovou událostí tohoto roku je premiéra snímku Rivalové. Aspoň co se módy...

Zpěvačka Tereza Kerndlová měla autonehodu. Poslala vzkaz ze záchranky

Tereza Kerndlová (37) a její manžel René Mayer (53) měli v úterý ráno autonehodu. Na mokré vozovce do nich zezadu...

První světová válka zničila část Francie natolik, že tu stále řádí smrt

Řídkým rozvolněným lesem pokrytá pahorkatina u francouzského Soissons, Compiégne, Lens či Cambrai přirozeně svádí k...

Kamion před nehodou vůbec nebrzdil, moderní tahač by tragédii zabránil

Policie obvinila řidiče za smrtelnou nehodu na D1. Litevský kamioňák narazil do osobního auta a natlačil ho na tahač s...