"S Tomášem je to vynikající," říká Ton. "Trénink jde dopředu, hecujeme se. Tomáš mi dluží kilo banánů, já jemu kilo jablek." Janků tvrdí: "On táhne mě, já jeho. Sám člověk nic nedokáže." Přitom představit si tyhle dva spolu šlo donedávna jen těžko. Jejich vztah pojí hořké vzpomínky.
V roce 1997 skočili tři výškaři limit na halové mistrovství světa. Jenže místa byla jenom dvě. Rozhodovalo umístění na mistrovství republiky. To zvládl Jan Janků, Tomášův starší bratr, a také Ton. Tomáš Janků skončil až třetí a nikam nejel. "Tomáš byl naštvaný, ale ne na mě,“ tvrdí Ton.
Byla to jen předehra daleko ostřejšího sporu. Před dvěma lety skočil Tomáš Janků v Bílině limit na olympiádu, ale Ctibor Nezdařil, Tonův trenér, upozornil, že laťka zřejmě nebyla v požadované výšce 230 centimetrů. Atletický svaz si nechal vypracovat expertizu, která podezření potvrdila. Janků na olympiádu nejel.
"Bral jsem to tak, že se Sváťou jsme nikdy přímí nepřátelé nebyli. Bojoval za svoje barvy, věděl jsem, že to je dobrý kluk," říká Janků."Byly neshody, já jsem tvrdil, že v Bílině to byl podvod. Ale teď jsem si jistý, že o tom Tomáš nevěděl dopředu. Vycházíme spolu dobře," reaguje Ton. Společné úsilí je vrátilo na vrchol.
O Tonovi se vyprávělo, že promarnil velký talent. Janků zase šel předloni na operaci kolena. Lékaři mu voperovali nový vaz, odebraný člověku, jenž zahynul při autonehodě. "Když výškaři vymění vaz v odrazovém koleni, málokdo si myslí, že se může vrátit," říká Janků. "Jenže já jsem beran. Pokud noha drží a neupadne, vždycky se s tím porvu."
Janků si návrat musel opravdu vybojovat. Po operaci mu z operované nohy zmizelo sedm kilogramů svaloviny. Pak si konečně stoupl pod laťku, která byla ve dvou metrech. A zděsil se. "Připadalo mi to strašně vysoko.Ale pak jsem získal rychlost a sílu, nižší výšky jsem přeskakoval s rezervou. Ta zábrana se odvalila."
Loni v létě se pomalu vrátil k závodům. V prvním skočil právě dva metry. Pak žertoval: "Jako malý jsem začínal na metru dvaceti. Tohle je další začátek, takže to nakonec není tak špatné."
Pak přišel Ton. Opustil Brno, na něž dosud nedal dopustit, a uchýlil se do Dukly Praha. Jan Janků starší ho připravuje fyzicky a Jaroslav Kovář, už v roce 1968 kouč olympijské vítězky Mileny Rezkové-Hübnerové, ho učí technické finty. "To je škola," pochvaluje si Ton.
"Takových trenérů je málo. Je lehké říci: Tohle jsi udělal špatně. Ale vysvětlit proč, to je kumšt." Dva výškaři mají dobrý základ do sezony, ale musí ještě bojovat dál. Letos se totiž může stát, že limit pro halový šampionát ve Vídni zvládnou třeba čtyři skokani, ale místo je jen pro tři.
Je tu ještě zkušený Jan Janků a nadějný mladík Jiří Křehula. "Jet na mistrovství s 227 centimetry je stejně nesmysl,“ přemítá Janků. "Je to jen první schod k něčemu dalšímu."
