Halové mistrovství světa v Lisabonu mu proklouzlo mezi prsty, kýženou výšku několikrát shodil jen těsně. "Zimní sezona je kratší, je v ní mnohem méně šancí," uklidňuje se Jan Janků. Kritérium pro účast na HMS bylo dokonce ještě o centimetr tvrdší než nyní a 231 cm by v portugalské metropoli bohatě stačilo na stříbrnou medaili, což atlet z Jablonce předpovídal.
"Zase se ukázalo, jak IAAF diskriminuje technické disciplíny. Což se samozřejmě neprojevuje jen ve tvrdosti limitů, ale i ve snižování počtu pokusů a dalších omezeních. Naštěstí existují mocní lidé, kteří ma jí své páky, slavné americké atlety snad někdo poslouchat bude," míní Janků.
I on má ke strašáku skokanů a vrhačů své výhrady. "Už jsem absolvoval soutěž se dvěma pokusy na každé výšce. Není to žádná sranda, člověk se toho pomyšlení nemůže zbavit." Podle devětadvacetiletého borce mizí koření skokanských disciplín, dramatické třetí pokusy a úchvatné taktizování. Tolik nezáleží na trénovanosti, ale i na štěstí. "Pro další generaci už to třeba bude normální, já jsem však v těchto věcech trochu staromódní. O mě ale nejde, já nerozhoduju," ví své Jan Janků.
Proto se musí porvat s 230 centimetry, které pod širým nebem ještě nikdy nezdolal. Třikrát se mu to podařilo v hale, naposledy loni. A pak, jako kdyby před ním vyrostl komplex. Jak prokletí zlomit? "Pár lidí už mi doporučovalo, abych si ostříhal vlasy," prohrábl si s úsměvem svou pověstnou bujnou kštici. "Nic však měnit nehodlám, buď to přijde, nebo ne."
Vzpomínal, když v roce 1996 v německém Wuppertalu přeskočil hranici světové třídy poprvé. "Tehdy jsem měl spoustu plánů. Že překonám český rekord..." Nyní je výškař, kterého trénuje otec, o par let starší. "Moje životní filozofie se změnila, sport už tak nežeru. Dřív jsem na něj myslel celý den, teď skáču pro radost, úspěchy i neúspěchy tolik neprožívám."
Ani dva čerstvé skalpy mistra světa Voronina ho nerozhodily. "Jo, je to příjemné, ale porazím ho v Ostravě a na Poháru mistrů v Madridu. Kromě Sotomayora jsem vlastně udolal všechny ze světové špičky, jenomže na velké akci? To je něco jiného," tuší Janků.
Jeho bratr Tomáš, který se po zranění vrácí do výškařských sektorů, má zálibu ve zbraních. I Jan nachází potěchu v zábavě, která zrovna nezavání bezpečím. "Mám rád projížďky v autě. A mám rád rychlost. Čím a kde jezdím? To raději neprozradím, policisté na mě mají pifku. Nejrychleji jsem jel asi dvěstěsedmdesát, ale to bylo v Německu," usmíval se.
