Ono se vlastně ani není čemu divit. Noviny den co den doslova přetékají informacemi, rozbory, rozhovory a statistikami. I slavná NBA musí jít nyní stranou. Maraton televizních přenosů dokonce dokázal odsunout do pozadí i zpravodajství z prvních dnů války v Iráku. V restauracích, obchodech i některých institucích a soukromých firmách ovládlo univerzitní play-off dění na obrazovkách a všude nachází své vděčné diváky, kteří pozorně sledují zápas od první minuty, či jen postojí, prohodí svůj komentář k okolostojícím a pokračují ve své cestě. Myslím, že právě tady a teď je nejlépe vidět, jak Američané basketbal milují.
Již první kolo vyřazovacích bojů ukázalo, že vrchol sezóny a pro mnohé i kariéry, se nijak nebude lišit od těch předchozích. Pravidla jsou neúprosná. O bytí a nebytí se rozhoduje v jediném zápase a není možnost opravy. Dvacetitisícové haly praskají ve švech a mnohdy doslova fanatičtí fanoušci jsou si dobře vědomi toho, že i oni mohou hodně ovlivnit průběh zápasu. Pro mladé a nezkušené hráče je potom velmi těžké nepodlehnout bouřlivé atmosféře a důležitosti okamžiku a hra je proto často velmi křečovitá a svázaná taktikou. Hodně se vsází na obranu a velmi často jde na hřišti spíš o boj muže proti muži, než o basketbal. Ale právě to vše má své neopakovatelné kouzlo a atmosféru.
Do prvního kola postoupily po konferenčních turnajích v podstatě všichni největší favorité a ti také bez problémů prošli sítem úvodních zápasů, které 64 účastníků zredukovalo na polovinu. Až na několik vyjímek se dá dokonce říct, že postoupili ty týmy, které byly před zahájením finálového turnaje před svým soupeřem v žebříčku na vyšší pozici. Druhé kolo, které je branou do „Sweet 16“, tedy již mimořádně ceněného osmifinále, už má mnohdy jen papírového favorita, ovšem „spolehlivě“ si vsadit na výsledek kteréhokoliv zápasu by si už troufl opravdu málokdo.
Jako typický příklad, který snad nejlépe shrnuje všechno to, co bylo doposud napsáno, uvedu utkání Arizona – Gonzaga v „západní“ části pavouka, které bylo absolutním vrcholem dosavadního průběhu turnaje. Celou sezónu naprosto suverénní Arizona, pod vedením i u nás dobře známého Luta Olsona, postoupila zcela hladce z prvního kola přes Vermont (80:51) a i ve svém druhém turnajovém vystoupení měla pokračovat ve spanilé jízdě do Final Four a podle mnohých i za svým dalším titulem. V cestě jí stál soupeř sice rozhodně kvalitní, který však z prvního kola postoupil až po urputném boji, čímž již vlastně splnil své letošní ambice.
To, co se v sobotní noci odehrálo v Salt Lake City, nejenže zvedalo ze sedadel 15 000 diváků přímo v hale a vzrušovalo další miliony u televizorů, ale je tiskem právem označováno za velkolepou podívanou a jeden z nejlepších univerzitních zápasů všech dob. Horký favorit musel o své místo mezi nejlepší šestnáctkou bojovat doslova až do posledních vteřin druhého prodloužení. I tak byl osud utkání plně v rukou Gonzagy, která měla za stavu 95:96 poslední útok a poslední střelu, kterou mohla strhnout senzační vítězství na svou stranu. Ještě vteřinu před závěrečným klaksonem zírala (jak bylo velmi dobře patrné na televizním opakovaném záběru) nevěřícně a zděšeně celá lavička Arizony na střelu zcela volného Steppa z bezprostřední blízkosti koše.
Ten se zcela nečekaně dostal k odraženému trojkovému pokusu svého spoluhráče Skinnera, perfektně se uvolnil proti svému obránci a v té chvíli mu již nebránilo zhola nic v tom, aby svůj tým posunul do „sladké šestnáctky“. Hod, který by tento hráč za normálních okolností proměnil snad i poslepu, byl asi nejdůležitější v jeho životě a snad právě proto skončil po odrazu od desky pouze na obruči. Jen o zlomeček vteřiny později ovládly celou halu pouhé dva pocity. Neskutečné zklamání na jedné straně a obrovské nadšení na straně druhé. To druhé mohl ostatně zažít i každý nestranný pozorovatel a divák, protože na takovýto zápas se opravdu dlouho nezapomíná.
O jeho jedinečnosti svědčí i fakt, že se oba týmy vystřídaly celkem dvanáctkrát ve vedení, z toho šestkrát v nastaveném čase a devětkrát svítilo na ukazateli nerozhodné skóre. Přitom se oba soupeři dopustili dohromady pouhých dvaceti ztrát! V utkání bylo hned několik doslova infarktových momentů a tzv. „zázračných“ střel, které znamenaly jeho zásadní obratrat. (Skinner zařídil pro Gonzagu první prodloužení v poslední vteřině regulérní hrací doby, Walton z Arizony naopak prodloužil zápas o dalších 5 minut pouhé 4 vteřiny před koncem prvního nastaveného období atd.)
Nešťastný a zcela zdrcený tragický hrdina poslední vteřiny Blake Stepp o rozhodujícím momentu jen lakonicky prohlásil: „Ta střela šla prostě na desku příliš daleko. Promiňte, bylo to tak vyčerpávající, že si musím jít sehnat kolečkové křeslo, jinak bych se asi na vlastních nohách dolů do šaten nedostal.“ O půl hodiny později již opouštěly hráči Gonzagy pomalu svou šatnu. Mnozí se zarudlýma očima. „Byly tam slzy smutku nad skončenou sezónou, ale jak jsem svým hráčům řekl, měly to být slzy radosti“, okomentoval celou situaci jejich kouč Mark Few a možná tím i přesně charakterizoval krutost ale zároveň i spravedlnost celého finálového turnaje.
