Ta debata potrvá asi věčně. Mohou se srovnávat výkony sportovců v individuálních odvětvích s těmi, co září uvnitř kolektivu? Jednoznačnou odpověď nedaly ani výsledky ankety o nejlepšího českého sportovce roku. První dvě místa sice ovládli atleti, hned za nimi se však seřadili dva hokejisté s fotbalistou. "Srovnávat všechny sportovce je nezodpovědné," prohlásil třeba vítězný desetibojař Tomáš Dvořák. "Rozhodují pouze sympatie, jiné měřítko neexistuje. Úplně by mi stačilo, kdyby nás nastoupilo na pódium deset a dál už by se nevolilo." Je to ošemetná věc. Mnozí tvrdí, že sólisté jako atleti, kanoisté nebo lyžaři se nemohou schovat za spoluhráče a využít něčí pomoci. Kromě soupeřů se perou víc sami se sebou. To připouští i zástupce "druhé strany", hokejový reprezentant Tomáš Kucharčík, mistr světa z Lillehammeru. "Jednotlivec je na všechno sám, navíc se obvykle soustředí na jediný vrchol sezony, což výrazně tlačí na psychiku," říká. "V kolektivu je důležitější souhra, ještě během zápasu nám může pomoci i trenér." Pro individualisty hovoří i v anketě druhá Ludmila Formanová, dvojnásobná mistryně světa v běhu na 800 metrů. "Když přijde indispozice, máme to těžší. Pokud se necítí hokejista, může vystřídat." To určitě platí. Ale co když má hokejista nebo fotbalista vrcholnou formu? V takovém případě může třikrát nahrát spoluhráčům před prázdnou branku, ti nepromění a výkon hvězdy zapadne. O to víc se leskne Jágrova hvězda v průměrném Pittsburghu v NHL. "Jágr bude vždycky závislý na týmu," tvrdí fotbalový reprezentant Pavel Horváth. "Ale těžko to lze považovat za jeho nevýhodu. Když se mužstvu daří, nejvíc vynikne právě on." Moderní pětibojař Libor Capalini nabízí osobité přirovnání obou kategorií k hudebníkům a hercům v rámci kultury, proto by je oddělil. Navrch upozorňuje na jejich odlišnou prezentaci v médiích. "O fotbalistech se píše i třikrát týdně, o atletech zhruba třikrát ročně, a to když se zúčastní velmi významné akce. To také není spravedlivé."
20. prosince 1999
