Byl to právě on, kdo splnil Londýnu velký sen, když se stal konečně prvním britským šampionem Wimbledonu v open éře - nejprve v roce 2013 a podruhé loni. Jenže tak báječné příběhy se obvykle podávají po troškách. Rok 2017 další pohádku Andymu Murraymu nepřinese. Ba naopak: místo radosti přišla bolest.
„I tak jsem na sebe hrdý,“ pronesl po čtvrtfinálové porážce. Zdravotní limit byl nepřehlédnutelný. „Kyčel mě pobolívala celý turnaj,“ dodal.
Že by tím nejvýše postavený muž žebříčku ATP ohrožoval svoji budoucnost? To Murray odmítá. „Nakonec výhra nebyla nijak závratně daleko. Málem jsem do semifinále prošel,“ řekl Skot po pětisetovém mači s Querrym. „Nebál jsem se, že bych si mohl způsobit nějaké dlouhodobější potíže. Proto jsem vydržel až do konce.“
Světovou jedničkou zůstane i nadále; jediného adepta na trůn Novaka Djokoviče rovněž zastavilo zranění, kvůli čemuž ve stejné fázi turnaje vzdal Tomáši Berdychovi. Pokud vyhraje ve Wimbledonu největší favorit Roger Federer, bude za Murraym z třetího místa stále ztrácet 1205 bodů.
Proto je teď čas na jednu věc, kterou Murray - a spolu s ním další špičkoví tenisté - v poslední době poněkud zanedbával.
„Nějaký čas strávím s rodinou, ale pak je třeba vrátit se do práce. Sedneme si s týmem a probereme, jak se nejlépe pohnout směrem kupředu,“ uvedl po londýnském vyřazení. „Dám na tu radu, která se mi bude zdát nejlepší. Pokud by to znamenalo pár týdnů úplného odpočinku, budiž. Pokud by to znamenalo rehabilitaci, klidně. Před Wimbledonem na tohle moc času není.“
Svět sportovních megahvězd typu Murrayho skýtá nejedno potěšení. Luxus, sláva a peníze ale jsou zároveň doprovázeny tikotem hodin, který jim zní daleko důrazněji než většině smrtelníků.
„Čím jste starší, tím věci zvládáte o něco složitěji,“ uznává - a to mu 15. května bylo teprve 30 let. Zátěž podstupuje obrovskou a tělo obelhat nelze. „Dařilo se mi vše zvládat hodně dlouho. Jde o to, že musím dělat naprosto všechno správně; ještě svědomitěji a profesionálněji než poslední dobou.“
A to je Murray známý puntičkář. Jenže fantastická pasáž roku 2016, kdy vyhrál Wimbledon, olympiádu v Riu a v samém závěru sebral triumfem na Turnaji mistrů v přímé bitvě Djokovičovi roli světové jedničky, se hlásí. Se zpožděním, ale o to hlasitěji - bolavá kyčel je toho posledním důkazem.
Delší oddech proto vůbec nevypadá jako špatný nápad.
