„Výtečné přijetí, opravdu skvělá atmosféra. Jasně že mi to pomáhá. Po dlouhé sezoně můžu končit před tímto publikem, což je výborné,“ říkal Murray poté, co vstoupil do Turnaje mistrů pohodovou výhrou nad Marinem Čiličem 6:3, 6:2. Byl to jeho 46. triumf za 49 zápasů.
Jistě, Murray je Skot, a to Skot velmi hrdý, ale i Londýn jej miluje. Vždyť tenisově tak dlouho souženým Britům dopřává báječná léta. Nejenže zlomil čekání na domácího šampiona Wimbledonu, který už se podezřele začínal podobat Godotovi, on letos tuhle metu zopakoval.
Vyhrál i olympiádu v Riu, v Paříži a Melbourne dokráčel na grandslamech do finále a v bodové přetahované 7. listopadu oficiálně těsně vystoupal před Novaka Djokoviče do role nové jedničky žebříčku ATP.
Přes všechen potlesk si ale letošek stejně zapamatuje hlavně kvůli narození syna. Rok 2016 = radost.
„Posledních pár měsíců je jasně nejlepších v mé kariéře,“ přiznal. „Toužím se na téhle vlně udržet i v tomto týdnu. Nikdy bych nečekal, že budu světovou jedničkou, ale nechci na sebe přivolávat ještě víc tlaku. Zkrátka chci v Londýně hrát nejlépe, jak budu umět.“
Djokovič si totiž může svoji výsostnou pozici rychle vzít zpět. Jak? Murraymu v Londýně dává jistotu jen titul. U Djokoviče platí, že pokud bude mít ve skupině aspoň bilanci 2-1 a následně Turnaj mistrů popáté v řadě ovládne, bude jedničkou zase on. Existuje dokonce i několik dalších variant, pokud by Murray i on vypadli předčasně, ale ty jsou zatím příliš otevřené.
Jelikož Djokovič vyhrál své oba úvodní duely nad Thiemem i Raonicem, má jisté semifinále a splnil první z podmínek. Teď ví, že jakmile jakkoli dokráčí k titulu - třeba i ve finále s Murraym - uspěl.
Murray i přes vlnu euforie, na níž s takovou chutí surfuje, čísla vnímá. Hrozně rád by u Temže sesbíral další výhry, jež by odvrátily jeho „brexit“ z pozice jedničky. Ovšem realisticky už radši cílí na rok 2017.
„Příští velkou metou je Australian Open,“ vyhlásil ještě před tím, než odstartoval Turnaj mistrů.
Jako poražený finalista tam bude obhajovat velké množství bodů. A k tomu dobře ví, jak moc lednový start ovlivňuje zbytek roku.
„Od turnaje už nás nedělí ani tři měsíce. Miluju Austrálii, miluju tamní podmínky, miluju zápasy v Melbourne,“ říká i přes svoji trochu hořkou bilanci: „Už pětkrát jsem tam došel do finále, strašně rád bych tohle tažení jednou dotáhl do konce. Čeká mě samozřejmě i nějaké volno, ale od prosince budu makat na splnění tohoto cíle.“
Pod dohledem Ivana Lendla zkrátka z Murrayho vyrostl triumfátor. Reportér BBC mu připomenul esemesku, kterou kdysi napsal při vstupu do světové stovky: „Dokázali jsme to, mami!“
Letos už s matkou Judy jako čerstvá světová jednička slavili sklenkou šampaňského na palubě soukromého letadla na trase Paříž–Londýn. „Jinak jsem se už domů za rodinou dostat nemohl. A povedlo se nám odcestovat takhle rychle a pohodlně,“ líčil Murray.
Už doslova létá v jiných sférách.
Jako tenisová jednička, olympijský vítěz, miláček Britů.
Však kamery v londýnské hale zachytily, jak s obvykle odměřeným Lendlem společně propadli bujarému veselí. Být Andym Murraym je v současné době skvělá věc.
