Sám sebe popisuje jako mírumilovného, stejně jako svůj národ. Na hřišti, navlečený do chráničů připomínajících brnění, se však mění v nesmlouvavého válečníka, který uštědřuje sokům tvrdé rány.
"Nejsem útočný typ člověka. Biju jen toho, kdo chce bít mě. Kluka ze soupeřova týmu vnímám jako někoho, kdo na mě útočí, proto mi není proti srsti ho složit," vysvětluje čtyřiatřicetiletý muž s postavou hromotluka.
Takových v americkém fotbale, který hraje za brněnské Alligators, najdete povícero. Islomiddin Umarov se jim však vymyká. Nejen svým přístupem ke hře, ke které přičuchl až po třicítce. Ale především životním příběhem. "Když ho vyprávím, tak na mě lidi koukají, jak kdybych jim líčil dobrodružství Sindibáda," usmívá se srdečný chlapík z Tádžikistánu, který zblízka poznal, co znamená válka.
"Jakmile receiver chytí míč, musím ho nekompromisně složit." |
V Česku se poprvé ocitl v roce 1995, když přijel na jazykovou školu do Prahy. Brzy se však kvůli studiu práv na Masarykově univerzitě přesunul do Brna. "Usoudil jsem, že je lepší než Praha, tak jsem zůstal," říká Umarov perfektní češtinou.
Když se však v roce 1997 vydal na skok domů, z letních prázdnin se nečekaně vyklubala pětiletá anabáze. "Kdybych se vrátil o čtrnáct dní dřív, bylo všechno v pořádku. Jenže takto jsem to nestihl," popisuje Umarov, kterému známí neřeknou jinak než Islam. Ve vlasti uvízl kvůli občanské válce, která zuřila mezi tamními kmeny. "Zabili mi strýce i další členy rodiny," vzpomíná trpce.
Konflikt v Tádžikistánu vypukl nejprve jako odpor zdejších obyvatel proti islamistům. "Tádžikové nejsou agresivní. Ale jsou to houževnatí lidé, kteří se nenechají mlátit po hlavě," přibližuje Umarov. Islamisty se povedlo rychle vyhnat, jenže v nastálém chaosu se různé kmeny obrátily proti sobě. "My jsme nebyli na ničí straně, ale dostali jsme se do mlýnku, protože jsme bydleli na blbém místě."
Nynější exportní manažer se do bojů aktivně nezapojil. "Instinkt velel bojovat, ale nebylo chytré se chopit pušky. Celé bataliony pročesávaly vesnice, a kdo měl zbraň, šel k zemi," vysvětluje. I tak zažil hrůzné momenty. "Když jste schovaný v domě a slyšíte střelbu a výbuchy, není to nic příjemného. A hlavně, když pak venku vidíte tu spoušť."
SEMIFINÁLOVÝ STOP. Brněnští Aligátoři (v zeleném) favorizované pražské Lvy dlouho trápili, nakonec však podlehli 14:28
Před válečnou vřavou musel Umarov prchnout do Uzbekistánu a následně to Turkmenistánu, odkud pochází jeho otec. "Ale byli jsme uprchlíci a cizinec je všude cizinec," konstatuje. Až v roce 2002 se dostal zpět do Česka, kde se nedávno ocitl na bojišti znovu. Naštěstí však jen na tom sportovním.
"Oni to myslí vážně!" Umarova chytl duch Aligátorů
Jako mladý ještě ve Střední Asii jednou na satelitu viděl přenos z amerického fotbalu v USA a vznikla celoživotní láska. Ale zároveň také jistota: "Věděl jsem, že se k němu nikdy nedostanu, protože je to zaoceánský sport."
O to víc jej překvapilo, když předloni v brněnských Bohunicích spatřil ceduli zvoucí na otevřený den Aligátorů. "Říkal jsem si, co to asi je. V životě by mě nenapadlo, že by tady někdo mohl hrát americký fotbal. Tak jsem tam zašel a zjistil, že to myslí fakt vážně. Že normálně hrají, mají výstroj, dokonce i playbook (knihu se signály – pozn. aut.). Říkal jsem si jen: Ty vogo."
Stejně jako možnost zkusit samotnou hru Umarova oslovila i atmosféra v brněnském týmu. "Jsou to sice amatéři, ale pro mě je to na hodně slušné úrovni. Je v tom velký duch a srdcařství. Trenéři tomu věnují spoustu času, i kluci to berou hodně vážně a jsou ochotni se tomu věnovat a bojovat. Je to plně funkční tým," líčí nadšeně. "Říkal jsem si: To je něco pro mě."
Ovšem začátky nebyly snadné. Urostlý chlapík se sice od dětství věnoval ve své domovině populárnímu zápasu a zdobila jej slušná fyzička, jenže začínejte po třicítce s úplně novým sportem...
"Hlavní věc je odblokování mysli, která vás upozorňuje, že už máte nějaký věk a americký fotbal je kontaktní sport. Když tohle zvládnete, tak už vám nebrání žádné limity," tvrdí manažer Aligátorů Zbyněk Zelinka. "Islam navíc měl výhodu, že už ten sport znal z televize, což ušetří hodně práce s vysvětlováním, o co vůbec na hřišti jde," podotýká Zelinka.
Dalšími přednostmi tádžické akvizice byly dravost a nebojácnost. "To je důležité, protože když nejdete do souboje naplno, tím větší je pravděpodobnost, že se vám něco stane," upozorňuje Zelinka.
Pozor na blázna č. 49
Umarovova figura jej předurčovala k pozici "lajnaře", který se přetlačuje se soupeři, jenže kvůli problémům se zády nechtěl přibírat potřebné kilogramy. A tak si zvolil roli cornerbacka, tedy obránce, jenž má pokrývat soupeřovy receivery (muži, na něž létají přihrávky).
"Líbí se mi, že mám jasný úkol. Jakmile receiver chytí míč, musím ho nekompromisně složit," hlásí. Jenže při svých 182 centimetrech a 95 kilogramech má proti hbitým útočníkům značný handicap. "Jsou o hodně rychlejší než já," přiznává Umarov.
A tak přišel s vlastní strategií. "Naučil jsem se jednu věc: receiverovi je třeba dát co proto, aby se začal bát, někdy i za cenu faulu. Když si kluk řekne, že ten brněnský borec s číslem 49 je nějaký blázen, tak už je trochu rozhozený a dává si pozor. Při chytání míče spíš kouká na mě, protože je mu líto žeber. Jinak se to bohužel hrát nedá," říká ona "devětačtyřicítka" s trochu omluvným úsměvem.
ALIGÁTOR. Islomiddin Umarov.
Své vášni přizpůsobil náročný pracovní program, aby stíhal tréninky. Po loňském rozkoukávacím roce letos zasáhl i do ostrých zápasů, než jej zastavil problém s metabolismem. "Organismus přestal dodávat správné komponenty do správných částí těla, najednou jsem býval hrozně unavený. Podle doktorů se to v tomhle věku stává, když má tělo najednou velkou zátěž. Ale dají mě do pořádku a příští sezonu budu připraven," oznamuje Umarov odhodlaně.
Přestože je americký fotbal vnímám jako hra drsných střetů, mnohem důležitější v něm je plnění daných úkolů. "Nejtěžší částí je poziční hra. Jakmile je člověk na hřišti dezorientovaný, tak týmu spíš škodí.
Složit někoho na zem je jenom takové chutné sousto," podotýká brněnský cornerback, který si cení týmového pojetí tohoto sportu. "Proti kopané, kde chce každý míč, je to úplně jiná filozofie. Máte přesný úkol a máte za cíl podpořit kluky vedle sebe." Mezi spoluhráči je Umarov uznáván pro svůj férový přístup.
"Co řekne, to dodrží," oceňuje Zelinka. "Taky má svou hlavu, kterou je někdy třeba skloubit s příkazy trenérů. Ale je velký srdcař. I když nemohl hrát, pořád žil s týmem, z toho by si někteří kluci měli vzít příklad." Právě srdcařů si borec z Tádžikistánu váží nejvíc. "Někteří kluci hrají proto, že rádi sportují, a je jim celkem jedno v jakém odvětví.
Ale srdcaři jsou víc vidět. Jinak hecují, jinak se snaží, jinak se na hřišti bijí. Chtěl bych patřit mezi ně – nejen srdcem, ale i výkony," sděluje Umarov. "Jenže to je těžké, protože někteří kluci to táhnou už deset let, zatímco já jsem pořád nováček."
Společný rys Čechů? "Žádný jsem nepochytil"
I z nováčka se ovšem časem může stát mazák a drsný cornerback plánuje ještě nějaké roky v helmě a chráničích strávit. "Chytlo mě to a chci hrát, dokud mi to tělo dovolí." Zároveň už zapustil kořeny v Česku, na kterém se mu líbí jeho mírumilovnost. "Ale jinak jsem tu žádný společný rys nepochytil. Člověk tu potká různorodou společnost, která se liší člověk od člověka," říká vyslanec ze středu Asie.
"Společné možná mají Češi to, že jsou hodně uzavření. Tádžikové se nebojí přátelit a otevřít se někomu cizímu." Nejvíc jej prý zaskočilo, jak si lidé bez hlubšího důvodu nadávají za volantem. Tádžikové přitom urážky berou velmi osobně. Proto, když na něj poprvé řidič ukázal vulgární gesto, šel si to s ním Umarov vyřídit. Ke střetu však nakonec nedošlo.
"Nejsme ti, kdo dají první ránu," opakuje americký fotbalista z Tádžikistánu.
