Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Padesátiletou legendu čeká finále ligy a říká: Končit? Ani náhodou

Martin Wasserbauer, téměř padesátiletá legenda ostravských Steelers | foto: Adolf Horsinka, MAFRA

19 2017
V roce 1997 zvedal tehdy třicetiletý Martin Wasserbauer ze Šilheřovic se spoluhráči z týmu Ostrava Steelers nad hlavu pohár pro vítěze ligy amerického fotbalu. Nyní, po dvaceti letech, se může dočkat podruhé. Steelers nastoupí v pondělí v Praze ve finále – Czech Bowlu – proti celku Prague Black Panthers. A Martin Wasserbauer, byť letos oslaví padesátiny, je stále oporou defenzivní lajny Steelers.

Martine, budete před finále vůbec nervózní? Zkušeností přece musíte mít nepočítaně.
Bývám strašně nervózní před každým zápasem. Prožívám to už o den dopředu. Kluci to na mně vidí, když třeba máme poradu u videa. Já se třepu, potím, večer nemůžu spát. Chodím po bytě tam a zpátky. Připravuju si věci, kontroluju, jestli mi něco nechybí.

Připomenete si vítězné finále z roku 1997?
To si nemusím připomínat, na to se nedá zapomenout. Bylo to ve Vítkovicích na hlavním hřišti, skoro pět tisíc diváků, kdo by si to nepamatoval. Mám s tím spojené obrovské emoce, byl to parádní zápas.

Co říkají vaši někdejší spoluhráči tomu, že pořád hrajete?
To víte, že koukají, plácají mě po ramenou, že to v tom věku ještě dávám. Jsem totiž jeden z nejstarších i z toho týmu, který vyhrál ligu před dvaceti lety. A dneska ti mladší kluci už mají různé potíže – tamhle srdce, jinde tohle.

„Bývám strašně nervózní před každým zápasem. Prožívám to už den předem.“

Váš bývalý quarterback Alan Kosniovský prodělal infarkt, že?
Je to tak. Další bývalý spoluhráč taky. Já držím. Snad je to tím, že se pořád hýbu, mám až pět tréninků v týdnu plus v sezoně zápas, takže šestkrát v týdnu mám zátěž.

Vám se tedy zdravotní trable vyhýbají? Co úrazy? Hráči na vašem postu obvykle trápí zranění kolene.
Polámané prstíky se ani nepočítají. Na operaci kolena jsem byl jenom jednou, asi před čtyřmi pěti roky. Ale dneska – při těch možnostech laparoskopie – doktor udělal škrk škrk a já po měsíci a týdnu k tomu už zase trénoval, ať to rychle rozhýbu.

Mladší spoluhráči museli koukat. Hecujete se navzájem?
Já se ani hecovat nemusím, nahecovaný jsem pořád. Spíš mladí to hecujou. Stane se, že křičí, že už nemůžou nebo že něco nezvednou. Když se pak podívají na mě, řeknou si: On to dal, já musím taky.

Jak se vám takový sportovní zápřah daří skloubit s prací?
No, živím se jako zedník a je fakt, že často většinu dní v týdnu přijíždím domů až večer. Ale zato se v práci rozhýbu a rozcvičky pak nemusím. (směje se)

A co na to říká rodina?
Moje manželka je úplně neskutečný člověk. Více než dvacet let mi to trpí. Jen díky ní jsem pořád ve fotbalu. Bez ní bych to nedal.

Váš devatenáctiletý syn Matěj býval na soupisce Steelers také. Co se stalo, že z ní vypadl?
Našel si letos práci, kvůli které nestíhá chodit na tréninky. A my to v klubu vedeme tak, že kdo nechodí na tréninky, nehraje. Mrzí mě to hodně. Byl jsem strašně hrdý, že můj syn stál na hřišti vedle mě a mohl hrát. Hraje jako defensive end, je rychlý. Byla by to strašná radost, kdyby se to povedlo a on mohl jít se mnou do poháru. Ale chystá se na juniorku, může v ní hrát ještě rok.

Kdy jste se vlastně dostal k americkému fotbalu vy?
Kdysi jsem sportoval, dělal různé sporty, plaval jsem, hrával jsem házenou. Ale už tehdy jsem snil o americkém fotbalu. Někdy v roce 1994 mě kamarád pozval na trénink. Přišel jsem na přátelák do Polomi, po kterém se mě trenér ptal, jak se mi to líbí. Řekl jsem, že super. Pozval mě na trénink a od té doby to začalo.

„Když má člověk sport opravdu rád, dělá ho, dokud to jde.“

A kde pořád berete motivaci?
Ten sport mě prostě strašně nadchnul. Vyzkoušel jsem toho více, třeba Spartan Race a jiné blbiny, i soccer, ale americký fotbal mě úplně nabíjí. Chytit někoho, sundat ho, makat, dřít, všechno k tomu patří.

Jak se za tu dobu, co hrajete, změnila vaše příprava? Když jste začínal, taktiku u videa jste asi nerozebírali, že?
To je fakt, nic takového nebylo. Kdysi jsme si řekli taktiku: Ty běž doleva, ty doprava a zbytek všichni najednou rovně. Dneska už je strategie jinde. Přípravu bez videa si nedovedu představit. Zrovna video mi totiž šíleně pomáhá. Můžu si nasledovat svého soupeře.

Takže přesně víte, co vás na hřišti čeká?
Sleduju svoji pozici, vím, že tam nastupují třeba dva, kteří se střídají. Podívám se, jak kdo hraje, co hraje, kde má slabší stránky, probíráme to s trenéry. Radíme se, jak na ně.

Pak si dáte bojový pokřik a jdete na to.
Ten pokřik dělá strašnou husinu. V překladu je to něco o krvi na hřišti, ze které roste úspěch. Když jsme v kruhu na hřišti, všichni to zařveme, jde z toho obrovská husina. Člověka to strašně nabudí.

Umíte si vůbec představit život „po životě“, tedy něco jako sportovní důchod?
Už jsem nad tím několikrát přemýšlel. Říkal jsem si, že až budu mít padesát, tak skončím. Padesát mi bude za chvilku, a že bych měl končit? Tak to teda ne! Když má člověk sport opravdu rád, dělá ho, dokud to jde. Jinak by se přece nenechával otřískávat, mlátit, nesoukal do sebe neustále nějaké vědomosti, pořád se učil.

Takže budete pokračovat?
Nehodlám zatím končit. Už se mě kluci ptali. Dokud mě nevyhodí, nezavřou přede mnou bránu, budu pořád chodit.

Steelers chystají na září exhibiční zápas mistrů z roku 1997 se současným týmem. Za koho vlastně budete hrát?
Musím za staříky. Můj původní plán byl, že bych si chtěl zahrát poločas za staré a poločas za mladé, protože k tomu týmu pořád patřím. Někteří mi to vymlouvají. Ale ještě je čas, nějak to dopadne.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze