Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Potřeboval bych tisíc životů, ví mladík, který posouvá lidské hranice

Horolezec Adam Ondra | foto: iDNES.cz

9 2014
Na první pohled vypadá jako počítačový nadšenec. Když však člověk uvidí jeho silné prsty, pochopí, že se ťukáním do klávesnice neživí. Adam Ondra je už několik let špičkový lezec, fenomén, pavouk z Brna. „V lezeckých kruzích mi nejčastěji říkají mimozemšťan,“ podotýká 21letý mladík. Tohle je možná to nejpřesnější označení.

Mladý Čech letos zvládl nadlidský úkol. Jako první muž v historii vyhrál světový šampionát v lezení na obtížnost a dominoval i v boulderingu. „Úžasné uspokojení,“ rozplývá se dvojnásobný mistr světa, kterému se díky kulatým brýlím dřív přezdívalo i Harry Potter.

Na rozdíl od pohádkového čaroděje však brněnský student kouzlí na skalách a umělých stěnách.

Když jste v září získal letošní druhý titul mistra světa, jedna z vašich prvních vět byla, že si to ani neuvědomujete. Už jste to stihl vstřebat?
Myslím, že je to skvělé. Závody jsem vždycky považoval za takovou druhou třídu lezení. Priorita pro mě byly skály a neřekl bych, že když vyhraju nějaký závod, můžu být tak spokojený. Když jsem ale na mistrovství světa trénoval od února, všechno tomu obětoval a pak to všechno vyšlo tak, jak jsem si představoval... Bylo to úžasné.

Adam Ondra

Letos pátého února oslavil brněnský rodák 21. narozeniny.

K pohybu ve výškách byl přímo předurčen. Narodil se do lezecké rodiny. „Rodiče mě tahali do skal od malička. Nelézt by bylo pro mě divné, když jsem to viděl všude okolo,“ líčí Ondra. 

Už v sedmi letech věděl, že chce být profesionální lezec. Ve 12 letech patřil mezi českou špičku, brzy se vypracoval i mezi světovou elitu. 

V současnosti studuje na Ekonomickosprávní fakultě Masarykovy univerzity obor Podniková ekonomie a management.

Český lezec je také držitelem tří nejobtížnějších sportovních výstupů kategorie 9b+ (obtížnost odstupňována po číslech, pro jemnější rozlišení obtížnosti se u stupnice používají písmena a znaménka „plus“ a „minus“). V říjnu 2012 zdolal v norském Flatangaru cestu Chance. Loni v březnu zvládl cestu La Dura Dura ve španělské Olianě, v roce 2013 zdolal i cestu Vasil Vasil ve Sloupě v Moravském krasu.

Lezec z brněnských „Žabin“ kromě letošních úspěchů je například celkovým vítězem Světového poháru v lezení na obtížnost z roku 2009, o rok později dominoval v dlouhodobé soutěži v boulderingu.

V čem Ondra dominuje

Lezení na obtížnost – snaha o vylezení vytyčené cesty na jeden pokus bez odpočinku. Vyhrává ten, kdo doleze nejvýše, to znamená, dosáhne na výše položený chyt. Mistrem světa v této disciplíně se stal letos v září ve španělském Gijonu.

Bouldering – druh lezení provozovaný bez lana na malých skalních blocích nebo nízkých stěnách. Na každý boulder mají lezci časový limit a neomezený počet pokusů. Vítězí ten, jenž zdolá nejvíce vrcholků (topů). Světovým šampionem se stal brněnský závodník letos v srpnu v Mnichově.

Dovedu si představit, jak se připravuje atlet na vrchol roku, ale co lezec?
Atlet přijde na ovál a je stejný, na kterém trénuje. My přijedeme na závod a na něm je postavená zcela nová cesta a nikdo neví, jaká bude. Musíme být připravení na všechno. Jinak je to ale podobné, mám tréninkový plán, který dodržuju. Střídají se periody, kdy lezu šestkrát až sedmkrát v týdnu. Potom dva tři týdny vypustím a potom lezu dva dny, volno, dva dny, volno.

Máte vlastně trenéra?
Nikdy jsem ho neměl. Nesnášel jsem, když mi někdo říká, co mám dělat. Až do letoška byl můj trénink amatérský a trénoval jsem podle pocitu. Letos jsem chtěl dát prioritu závodům, tak jsem si řekl, že by bylo rozumnější mít trenéra, abych vyladil formu přesně na den a na hodinu. Mistrovství v Gijonu byl pro mě závod roku, v lezení je strašně těžké během pětiminutového finále ukázat všechno, co šest měsíců trénujete. Najal jsem si bývalého mistra světa ze Španělska Patxe Usobiagu, který mě těsně porazil na mém prvním mistrovství světa v roce 2009.

Poznáte ráno před závodem, že jste ve formě?
Je to jakýsi pocit čerstvosti a jak jsem odpočinutý. Poznám to na svém campus boardu (tréninkový nástroj lezců - dřevěná deska s lištami), že se přitáhnu tolikrát na jedné ruce.

Oba světové šampionáty sledovaly tisíce diváků. Vnímáte vůbec fandění na stěně?
Pomáhá mi to. Ale třeba na mistrovství v Gijonu jsem se fakt soustředil. Cítil jsem, že jsem byl ve správném psychickém stavu, nevnímal jsem okolí a mé pohyby byly řízeny intuicí. Když se dostanu do tohoto stavu, tak má mysl je nepřítomná a je úplně jedno, jestli mě povzbuzuje jeden člověk nebo tisíc lidí.

Je vám teprve 21 let, přesto jste už legenda. Máte ještě motivaci?
Říkat si, že jsem mistr světa, je demotivující. Není totiž kam stoupat. Proto je lepší plnit si osobní výzvy. A i na závodech je výhodnější bojovat s tou samotnou cestou, než bojovat proti ostatním.

Zkrátka brát závody podobně jako lezci na přírodních skalách?
Lezci jsou čím dál specializovanější. Závody, to je prostě sport, zatímco při lezení na skalách nejde jen o výkon, ale jde tam i o životní styl. Nabaluje se na to daleko víc věcí. Člověk se tam musí dostat, spí v autě nebo pod stanem. Je to extra zážitek, který se nedá ignorovat.

Zkuste třeba popsat, když jste se takhle vydal do Norska do jeskyně ve Flatangeru.
Je to místo ve středním Norsku nedaleko Trondheimu. V jeskyni je minimum cest, centrální část byla navíc panenská, čili tam ani žádné nevedly. Vzal jsem si vrtačku, navrtal jsem si cestu, kterou jsem pak pět týdnů nacvičoval.

Pět týdnů soustředění na jeden výkon? Není to nuda?
Je to zajímavý proces. Člověk je ze začátku fascinovaný. Říká si, jaká pěkná cesta se z toho vyloupla po dvou dnech čištění a vrtání. Potom je to nejistota. Nevím, jestli to vůbec půjde. Pak přichází období, že už by to šlo, ale člověk pořád padá dolů, začíná to být frustrující. Je to zajímavý psychologický proces a díky tomu chápu, jak moc silná věc je lidský mozek. Nakonec se mi ji podařilo vylézt a byla to cesta obtížnosti 9b+ s názvem Change.

Maximum obtížnosti je desítka?
Maximum není. Zatím nejtěžší je právě 9b+. Jsou na světě tři a všechny jsem udělal já. Jenom jedna z nich - La Dura Dura - byla zatím zopakována.

Co vás dál láká? Zdolat vrchol s označením 9c?
Láká to hodně. 9c je ale zatím daleko, musím být ještě silnější. V té norské jeskyni jsem si ale navrtal cesty, které obtížnost 9c mít budou. Sice se to lehce řekne, ale myslím, že bych to mohl zvládnout.

Uvědomujete si, že kromě vlastních cílů vlastně posouváte lidské hranice?
Kdybych nad tím moc přemýšlel, stoupne mně to do hlavy. Spíš to beru jen jako osobní uspokojení, a když se každý rok trochu zlepším, jsem spokojený. Zároveň si říkám, že jako profesionální lezci máme strašné štěstí, jsme totiž placení od sponzorů. Lezeme si v podstatě pro sebe a vlastní ego, společnosti vlastně nic nedáváme. Maximálně vrtáme nějaké nové cesty nebo to vracíme tím, že ostatní inspirujeme.

Dovede se profesionální lezec uživit?
Máme sponzory, nejčastěji z outdoorové branže. Něco se dá vyhrát na prize money. Člověk se tím uživí, ale nejsou to závratné peníze. Na úplné zabezpečení to nestačí. Ale je pravda, že mi něco přebývá a můžu to využít na nějakou investici.

Jaké máte ambice v příští sezoně? Obhájit double?
To ne, mistrovství světa je každé dva roky a už teď jsem si jistý, že na ně nebudu trénovat tak tvrdě jako letos. Teď mě láká být v rámci jednoho roku vítěz světových pohárů z obou disciplín. Uvidím, jak se mi to rozleží v hlavě přes Vánoce. Musím ale říct, že výpadek motivace u lezce vlastně nehrozí. Na světě je tolik skal, které mě inspirují, že bych musel mít tisíc životů, abych to všechno stihl.

A co nějaká osmitisícovka? Troufl byste si na ni?
Jet do hor by nemělo dobrý vliv na moji formu, ale moc by se mi to líbilo. V horizontu několika let bych se tam chtěl podívat. Nebyla by to ale osmitisícovka, to je spíš horská turistika. I když vlastně neříkám, že by tam nešlo udělat nějakou cestu, ale to už je pro mě za hranicí rizika, kterou jsem schopen akceptovat. Když bych jel někam, byla by to nějaká šestitisícovka v Pákistánu, například Great Trango v pohoří Karakoram nebo Cerro Torre v Patagonii.

Máte ještě po těch letech při lezení strach?
Při sportovním lezením na umělých stěnách nebo skalách je všechno zajištěné, certifikované nýty, mám nejlepší vybavení. Pád je stejný jako do peřin. Jsem z toho až smutný, že je to pro mě rutina a nebojím se přitom ve dvaceti nebo třicetimetrové výšce. Abych zažil dobrodružství, musím si vybrat nebezpečnější cestu. Vždycky se ale snažím zhodnotit, jestli na to mám a co se všechno může stát.

Mimochodem, dokážete vůbec relaxovat?
Pro mě být příliš dlouho na jednom místě, doma nebo ve městě je unavující. Čas od času potřebuju někam vyjet do přírody a vlastně mě baví i spát v autě.

Kam se dá takhle z Brna vyrazit?
Často o víkendu jezdíme minimálně do Moravského krasu. Není to světová oblast, ale těžké cesty se tam dají najít. Pro mě je to navíc druhý domov, začal jsem tam lézt. Když přijedu na oblíbené místo na Holštejně, jsem skoro až sentimentální.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze