Červencová tápání však ukončila minulý čtvrtek: výhrou v Diamantové lize v Monte Carlu i výkonem 65,76. Natěšená odlétala včera do Barcelony, připravená poprat se o jedinou trofej, kterou ještě nemá: evropské zlato.
Jak jste snášela závody, v nichž se vám nedařilo? Měla jste krizi? Nebo byla na vině zraněná achilovka?
O té jsem přemýšlela jen při prvních mítincích. Slabší výsledky pak byly dané spíš únavou. Před sezonou jsem kvůli té noze nemohla trénovat, a když jsem se snažila pořádně potrénovat mezi závody, vždycky mě to hrozně unavilo. Poznala jsem, že už mi není dvacet a že nezregeneruju ze dne na den. Myslela jsem si, že letět na otočku na západ Ameriky je brnkačka, jenže když jsem 2 dny poté měla házet v anglickém Gatesheadu, pochopila jsem, že to tak jednoduché nebude.
Takže jste prohrávala s oštěpařkami, které byly loni jasně horší.
Ano. A pak bylo nepříjemné, když jsem viděla, jakou mají ty holky děsnou radost, že poráží olympijskou vítězku. Mrzelo mě, když viděly, jak se trápím. Jenže já ani na jedněch závodech letos neměla vlastní oštěpy. To jsou věci, které nikdo neví. Prostě jsem hodila 62 a hotovo. Vím, že když teď už budu mít vlastní oštěpy a nebudu unavená, jsem schopná hodit třeba o 10 metrů dál. To je vnitřní pocit, který mě hřeje.
Dokázalo vás rozhodit, když si soupeřky mnuly ruce, že jsou lepší než vy?
Nejdřív jo. Pak jsem si říkala: Co já vím, třeba neměly před závodem tak náročný program jako já a vyladily formu. Musela jsem si v duchu odůvodnit, proč jsou lepší. Ale stejně mě to pak při závodě štvalo. Já prostě chci vyhrávat.
Dvě nejvážnější sokyně jste přitom poslední dobou nepotkala. Co o nich víte?
Nic. Nevím, kde je Abakumovová, neházela ani na ruském mistrovství. Její forma bude pro mě jako obvykle velkou neznámou. Vždycky je to takové zvláštní čekat, co předvede. Ale i Christina Obergföllová házela naposledy v půlce června.
Taky ona na tom může být velice dobře.
A vy? Achilovka už nebolí?
Bolí. Trochu. Ale každého něco bolí. Už jsem se s tím naučila závodit.
Limituje vás?
Jen při závodě a v tretře, při tréninku vůbec. Umoudřuje se, zlobí jen občas. Můžu běhat i sprintovat, znovu se dostávám do takové té svojí přirozenosti, ze které jsem vyhrála olympiádu. Kdyby byla Evropa o pár týdnů později, byla bych ještě v lepším stavu.
Jenže není. Jaký výkon budete muset hodit na medaili?
Letos mají tři Evropanky hozeno přes 67. Při dobrém oštěpařském počasí bude těch 67 potřeba.
Co je pro vás dobré počasí?
Pětadvacet stupňů, polojasno, mírný vítr do zad. Ideální bylo ve finále mistrovství světa 2005 v Helsinkách, tehdy si 7 z 8 finalistek naházelo neuvěřitelné osobní rekordy.
Stadion v Barceloně neznáte. Může to být nevýhoda?
Ani v Barceloně samotné jsem nikdy nebyla, to město je pro mě absolutní neznámou. Možná je to tak lepší. Horší by bylo, kdybych zdejší stadion znala a kdyby se mi tam v minulosti nedařilo. Takhle si povídám: V minulosti se ti na jiných závodech ve Španělsku dařilo, tak na to navážeš.
Opět vás doprovodí početný fanklub jako loni na světový šampionát do Berlína?
Jen ti ultras. Tak deset lidí, poznáte je podle triček Bára ultras a punkové úpravy zevnějšku. Bude to spíš komorní fanclub. Loňských 50 lidí pro mě byla chvílemi i zátěž. Pořád jsem přemýšlela, jestli dobře dojeli, jestli jsou dobře ubytováni – a trochu mi to ubíralo energii na závod. A když došlo na oslavu, ani jsem nemohla se všemi posedět.
Medailové ambice české výpravy letos nestojí jen na dvou nebo třech atletech. Pomáhá vám, že už nejste tolik v centru pozornosti?
O tu pozornost ani tak nejde. Spíš mě těší, že můžeme vytvořit silný tým a navzájem si chodit fandit.
Když se hned zkraje šampionátu rozjede vlna medailí, může se potom s nimi roztrhnout pytel. Je nás ve výpravě dost, vytvoříme takový malý český kotlík a ten vám potom dodá sílu, když potřebujete, abyste někoho přehodili třeba o 18 centimetrů jako já v Göteborgu (o 18 cm prohrála na minulém ME zlato s Němkou Neriusovou). Věřím, že to bude jedno z nejkrásnějších mistrovství, na které budu ráda vzpomínat.
V Göteborgu jste tehdy před čtyřmi lety řekla: Už před závodem jsem cítila, že budu druhá. Vzpomínáte?
To je pravda. Při kvalifikaci mi tam bylo opravdu skvěle a vyhrála jsem ji. Ale druhý den jsem před finále věděla, že už to není ono.
Teď žádnou takovou intuici nemáte?
Těsně před závodem ji mám vždycky, bohužel. Nepomáhá mi, když jdu na stadion a vím, že to moc dobré nebude. Což snad v Barceloně nebude ten případ.
4 roky mezi dvěma evropskými šampionáty
Ósaka, zlato z MS 2007. Peking, zlato z OH 2008. Stuttgart 2008, světový rekord. Berlín, stříbro z MS 2009. |
