Loňská sezona pro vás byla zatím tou nejnáročnější a nejúspěšnější. Jak se zatím cítíte na začátku té nové?
Ale jo, fajn, vlastně podobně jako před minulou sezonou. Budu se snažit navázat na své úspěchy, ale žádné cíle, kterých bych chtěla dosáhnout, si nedávám. Chci ukázat to, co umím a když se povede zopakovat minulá sezona, budu jenom ráda.
Ta byla až pohádková. Vždyť jste se v pouhých devatenácti letech stala vicemistryní světa i Evropy. Co se u vás dělo bezprostředně po mistrovství světa v Pau?
Měla jsem pak asi měsíc pauzu, ale v novinách toho vycházelo spoustu. Měla jsem fakt radost z toho, co jsem dokázala, ale nechtěla jsem z toho zároveň dělat vědu. Spousta lidí už má velké medaile a v našem sportu jezdíme všichni hodně vyrovnaně, proto se nedá říct, že budu vždycky vepředu. Musíte mít určitou pokoru.
ČESKÉ MEDAILOVÉ TRIO. Zleva mistr světa Ondřej Tunka a dva vícemistři - kanoistka Tereza Fišerová a kajakář Vít Přindiš.
Vystřihovala jste si články v novinách?
Já ne, ale mám dědečka, který mi od prvních závodů dává knížky s články o mně. Když jsem poprvé letěla na mistrovství světa juniorů do Austrálie, měla jsem tam dokonce i jméno pilota. Všechno to mám doma v šanonech.
Kdy jste pak zase začala trénovat?
Po Pau jsem si dala měsíc pauzu, než jsem odjela na soustředění do Liberce, kde to bylo čistě o fyzické přípravě. Běhali jsme, pilovali kondici, než jsme začali pádlovat i tady v Praze. A já do sezony šla s tím, že musím trénovat ještě víc než minulý rok. Pořád je co zlepšovat.
Po Vánocích jste se už tradičně vydala do Spojených arabských emirátů?
Přesně tak, na konci ledna na tři čtyři týdny. Byla jsem tam už asi potřetí, začíná to být taková tradice. Je to tam pořád stejné, ráno se nasnídáme, pak jdeme na vodu, vypádlujeme, převlíkneme se, jdeme na oběd, následuje odpočinek, pak zase voda. Často jsme na své jízdy koukali i na videu. Je to tam pořád dokola.
To musí být docela náročné na hlavu.
Dá se to vydržet. Občas můžeme vyjet i na nějaký výlet do hlavního města nebo někam do okolí. Zážitek je třeba vidět duny v poušti, kde nikdo není. Pak je tam ještě takový jeden kopec hned u kanálu, na který se dá vyjít, ale nic moc dalšího. Občas nastane ponorka, ale tu je potřeba rychle přejít. Pak se tam i ty tři týdny dají v pohodě vydržet.
Nebyla to jediná tak daleká zahraniční cesta. Na deset dní jste vyrazili potrénovat do brazilského Rio de Janeira před letním mistrovstvím světa. Byl to zážitek?
Co se týče tréninků, jsem hodně spokojená, protože byly dobré hlavně na fyzičku.
A jinak?
Já se do Brazílie hodně těšila, protože když si člověk řekne Rio de Janeiro, nějaké emoce to v něm vzbudí. Ale když jsem to pak viděla, docela mě to zklamalo. Po cestě z letiště jsem viděla hořící auto, po cestě z tréninku zase policajty v autě s vystrčenými kulomety. Úplně příjemné to nebylo, ale naštěstí se nám nic nestalo. A já to ani nepokoušela, z hotelu jsem nevycházela sama.
Moc bezpečně jste se asi necítila, co?
No moc ne. Nedokážu posoudit, jak se tam bezpečnost změnila od olympiády v Riu a s Katkou Kudějovou jsem se o tom ani nebavila, ale ona třeba byla docela v klidu. Asi už je zvyklá. To, co jsme tam zažili, bylo asi normální, jen je potřeba si to v hlavě přenastavit.
S tamním kanálem jste byla spokojená?
Když jsem koukala na olympiádu, myslela jsem si, že je obrovský, ale nakonec až tak velký není. Vlastně je užší, než jsem si představovala. Ale líbí se mi, je takový divočejší, akorát pro mě.
Do mistrovství světa je zatím daleko. Teď vás čeká evropský šampionát v Troji, první vrchol sezony.
Furt si říkám, že to mistrovství Evropy bude o něco lepší než mistrovství světa tím, že je to na domácí půdě. Na oba závody se těším, ale o něco víc asi teď do Prahy.
Kdo všechno vás přijede podpořit?
Maminka s tatínkem, pak kamarádi z Roudnice ze střední školy. Asi to bude o dost víc cítit a bude to hlasitější.
Jaké to bude vstupovat do páteční kvalifikace v pozici obhájkyně stříbra?
Bude to bláznivé. Nechci si to ještě úplně připouštět, ale snad to bude bomba.
Po loňských medailích si nemůžete dávat úplně malé cíle, je to tak?
Můj cíl obecně je vyjet si finále. Atmosféra v něm je totiž vždycky nezapomenutelná. Nechci se soustředit na nějaký konkrétní cíl, chci prostě podat co nejlepší výkon. A když po něm skončím patnáctá, budu spokojená.
