Těžko si představit ta muka, jimiž procházel Jiří Veselý v 1. kole Australian Open. V přípravě dřel jako mezek, aby se v plné parádě mohl předvést na grandslamu.
Los mu velkoryse předhodil argentinského kvalifikanta Oliva, na srazu tenisové honorace velice přijatelného soka. 22letý Veselý vedl 2:1 na sety a patrně jej napadlo, že se blíží postupu. A potom... Slušelo by se jako podkres pustit děsivou hudbu. Rozjel se horor.
„Najednou mi v hlavě naskočilo temno. Bubák, který mě vůbec nepustil k mé hře,“ líčil. „Úplně mě svázal a už vůbec nic mi nešlo.“ Připomíná to noční můru. Prcháte a podlamují se vám nohy. Hladina stoupá a vy marně hledáte únikovou cestu. Děs se mísí s bezmocí.
Veselý ve stavu ochromení ztratil jistotu i odvahu. Opatrně nahazoval míč přes síť. Kazil. Prohrál. „Připadal jsem si jako prase na odstřel, jen jsem zkoušel oddálit katastrofu,“ říkal a v očích se mu leskly slzy.
Strašák ho okradl o radost z vítězství, peníze i body do žebříčku. V samotě na dvorci ho nikdo nemohl spasit. Zhluboka dýchal, jak má nakázáno od psychologa. Snažil se zaplašit zhoubné myšlenky. Marně. „Stres se akorát stupňoval,“ pravil.
Jsem zdravá. Až na hlavu
Po vyřazení dostala Klára Koukalová v Melbourne otázku, jak jí slouží zdraví: „Až na hlavu jsem naprosto v pořádku. Té holce jsem zápas jednoznačně darovala.“ Zdá se to jako hloupé klišé. Nebo výmluva. Svým způsobem je však mnohokrát holou pravdou, že si tenista prohrál zápas v mozku.
V žáru boje to v něm bzučí. Jen opravdoví mistři si v něm udrží pořádek a veškeré odpadky vyhází či vůbec nepustí dovnitř. Třeba Tomáš Berdych si před utkáním s domácím Kyrgiosem předsevzal, že si nebude všímat rivalových teatrálních gest, hádek s rozhodčím a srandiček pro obecenstvo.
I jednička má své dny. Ani nervová soustava Novaka Djokoviče není úplně nedotknutelná...
„Jsem rád, že jsem se nedíval na druhou stranu sítě a sledoval jenom míček,“ mohl se pochválit. Protože jediný centimetr či desetina vteřiny stačí k pokažení klíčového úderu, člověka může rozhodit kupa zdánlivých prkotin.
Ty se valí zvnějšku: Blesk neukázněného fotografa. Zazvonění telefonu. Lezoucí hmyz. Poryv větru. Provokace soupeře nebo jeho příznivců. Sporný verdikt rozhodčího.
Vznikají však i samy od sebe: Tréma svírající vnitřnosti. Přetrvávající vztek po hloupé chybě. Představa blízkého vítězství nebo palčivé kritiky po případné porážce. Na tribuně nebo na kavalci u televize se divák diví: „Jak tohle, propána, mohl(a) vyhodit?!“
Muži a dámy s raketou však svádějí kromě toho očividného boje ještě jeden, leckdy záludnější.
Co tu dělám? To je trapas
Každý z nich se při práci potýká s psychickými krizemi, které se promítají do výkonu. Ruka váží o kilo víc, nohy aspoň o pět. Zmizí správné načasování. Hůř se volí správné řešení situací. A míče pleskají o síť, sviští do autu nebo je rival snadno zabíjí.
„Většinou to na mě uhodí, když ztratím víc zápasů za sebou,“ říká Lukáš Rosol. „Pak jsem v rozhodující chvíli nervózní, že nemůžu prodat, co jsem natrénoval.“
„Vedu 4:1 a najednou je to 4:4. Hrozně moc chci zabrat, ale padne to na mě,“ líčí Barbora Strýcová. „Nebo dostávám na zadek, nevím, co s tím... Pak mě napadá: Co tady vlastně dělám? To je trapas.“
Teatrální gesta. Austalan Kyrgios zahrál divadlo i Berdychovi.
„Jsem náladová, a když se mi nevede, tak i roztěkaná,“ popisuje Karolína Plíšková. „Všude létají mouchy. Slyším každý hlas z hlediště. Vzpomenu si na ségru. Nebo přemýšlím, kdo se na zápas dívá.“
„V boji se snadno zapomene na taktiku,“ tvrdí Radek Štěpánek. „Když se mi něco nedaří, musím si to uvědomit a odstranit příčinu. Ale to není snadné.“
Je to dřina! Proto tenisté mezi výměnami řvou. Mluví na sebe, šeptají si. A taktéž vedou hovor, který nikdo neslyší. „Klidně si v duchu vynadám. Třeba i sprostě,“ říkají takřka totožně Plíšková s Rosolem.
Než by práskali raketou a odhalovali soupeři své duševní rozpoložení, radši si potajmu vyčiní. Vytknou si chyby. Jenže „kartáč“ nestačí. Proto se z hrdel často dere: Pojď! Come on! Vamos! Ajde! Daváj!
A ani povzbuzování není dostatečnou záchranou. Z nesnází pomáhají různé techniky a rutiny. Opakované pohyby (Nadalovo rovnání lahví, vlasů a trenýrek), prodýchávání, koncentrace jen a pouze na příští výměnu.
„Myslím na to, co mi předtím v utkání fungovalo, a hučím do sebe: Nohy! Švihej. Mixuj údery,“ tvrdí Strýcová. „Omílám si to dokola, zkouším obalamutit mysl. Snažím se být sama sobě učitelkou.“
Něco mě brzdí a nepustí dál
Někteří tenisté si na posilování mozku najímají odborníky. Jiní věří sami v sebe. Třeba Štěpánek: „Táta mě učil, ať si na kurtu hlavně hraju. Hravost a uvolněnost zahání stres.“ Nebo Rosol: „Pro mě je hlavní sebevědomí z vítězství. Pak jsem v důležitých stavech uvolněnější.“
Prospívají i přibývající zkušenosti. Kdysi Rosola spolehlivě namíchla křivda. Po upřeném „fiftýnu“ se čertil dva gamy. „Teď se přes to přenesu po jednom balonu,“ říká.
Riskantní může být záměrný pokus rozohnit protivníka nějakou provokací. Někdy totiž rozčeří koncentraci. „Ale taky mě může ještě víc nabudit,“ tvrdí Rosol.
V zápolení se strachem je nejlepší zúžit uvažování na vlastní strategii. Namířit ho na současnost. Nepanikařit. Nevracet se. Nepředbíhat.
Příští bod! Příští bod!
Spolehlivě to však dovedou jen superhvězdy. Djokovič. Šarapovová. Do své „zóny“ se sem tam dostane i Petra Kvitová, kterou tréma zároveň mnohdy semele.
Ve zlomových momentech je pevná mysl hlavní zbraní. A kdo se při hovorech se sebou samým na kurtu neumí s hororovými přízraky vypořádat, do špičky neprorazí.
„Kdybych ukázal, co fakt umím, byl bych mnohem výš,“ lamentoval Veselý, jinak šikovný levák a poctivý dříč. „Jenže něco mě brzdí a nepustí dál. Moje touha po vítězství je tak šíleně obrovská, až mě někdy zablokuje.“
