Jaké předtím bylo soustředění v Pokljuce? Vysoká nadmořská výška, která vás občas trápí, vám tentokrát život nekomplikovala?
Měli jsme tam po příletu z Osla docela dlouhou aklimatizaci, ze začátku jsme asi tři dny jen odpočívali, takže jsme se na ni připravili. A navíc na Pokljuku jsme zvyklí. Není ani tak vysoko jako Anterselva.
Šéftrenér Rybář tvrdil, že o vaši běžeckou formu nemá obavy.
Tak to je dobře. Necítila jsem se běžecky špatně.
Teď odlétáte do Kontiolahti, které někteří čeští biatlonisté nemají právě v oblibě. Jak jste na tom vy?
Mně se tam docela líbí. Mám ráda extrémní podmínky a v Kontiolahti nejen že docela fouká, také jsou tam na tratích prudké kopce. To mi vyhovuje. Také Finsko jako zemi mám docela ráda. Já se tam těším.
V roce 1999, když hostilo mistrovství světa naposledy, klesala teplota až k minus 30 stupňům a závody se musely odkládat.
Zrovna včera mi o tom vyprávěla Eva Háková (bývalá reprezentantka). Až taková zima by tentokrát být neměla, dívala jsem se na předpověď. Zato má hodně foukat, hlavně o víkendu.
Přitom střelnice je v Kontiolahti dost nevyzpytatelná.
Jo, je docela na kopečku a dost na ní protahuje. Nepříjemný je pak i dlouhý sjezd ze stadionu. Ten kopec je docela prudký a dlouhý, dostáváme se na něm do vysoké rychlosti a sjíždíme k jezeru, kde je vysoká vlhkost. Když je na teploměru třeba pět pod nulou, tak pocitová zima je při tomhle sjezdu o dost větší.
Loni jste letěli do Soči už deset dnů před úvodními závody, tentokrát to budou jen tři dny. Přesto by asi měly stačit, že?
Nemělo by to vadit. Olympiáda se konala ve vysoké nadmořské výšce, brzký příjezd byl i kvůli aklimatizaci. Kontiolahti není tak vysoko, není nutné tam být tak brzy. Naopak, mistrovství je potom docela dlouhé, strávit tam delší dobu než těch 14 dnů, by pro nás mohlo být i otravné.
Všechny ty stupně vítězů, na nichž jste už během sezony stála, pro vás budou na šampionátu také injekcí sebevědomí? Nebo máte i pocit určité zodpovědnosti, že byste je nyní měla potvrdit?
Mně ani nepřijde, že jedeme na nějaké jiné závody, než jaké máme celou sezonu, jsem stejně nervózní před svěťákem jako před mistrovstvím světa. Jedině medaile teď budou v Kontiolahti trochu jiné než obvykle, jinak se pro nás vlastně nic nemění. Beru to ale i tak, že se chci udržet na předních pozicích ve svěťáku. Přece jen se blíží konec a už se začne hodně počítat a sčítat.
Ovšem jeden malý glóbus, ten za štafetu, máte prakticky doma. Stačí ji dojet v Kontiolahti na 21. místě.
Ještě to nechci říkat, stát se může cokoliv. I když je fakt, že po výsledcích, které jsme ve štafetě v průběhu celé sezony předváděly, budeme patřit k favoritkám - a budeme se chtít ukázat v co nejlepším světle.
Říká se to hezky, že? Češky jsou jedny z favoritek. To tady při ženské štafetě na mistrovství světa dávno nebylo.
To jo. Říká se to vážně moc pěkně.
Ve čtvrtek však začínáte jinou štafetou, tou smíšenou. Na chvilku se zase proměníte z finišmanky v rozbíhačku.
Aspoň jsem si to v Novém Městě vyzkoušela, že pořád dokážu štafety i rozbíhat a že nejsem už zvyklá jen na ten poslední úsek. Potom za mnou přišel Ondra Rybář a říkal: Vidíš to, ty první úseky pořád umíš jezdit!
Dívala jste se v posledních dnech také na šampionát klasiků ve Falunu?
Jo, na Pokljuce i teď doma.
Co myslíte, jak byste tam mohla dopadnout na volné desítce? Miriam Gössnerová to v ní na předchozím mistrovství klasiků ve Val di Fiemme dotáhla až do první pětky a ani Kaisa Mäkäräinenová se tehdy mezi specialistkami neztratila.
Nevím. Nikdy jsem takový závod na světové úrovni nejela, nemám porovnání. Je to něco úplně jiného. Když jsem předloni u nás startovala na mistrovství republiku běžců, zvládla jsem první pětku objet docela dobře, ale ve druhé jsem pak dostala strašnou nakládačku.
Jenže to bylo před vašim běžeckým „povznesením“ na úplně jinou úroveň.
Já vím. Ale stejně je to úplně jiný typ závodu. My trénujeme na to, že maximálně po třech kilometrech lehce zvolníme a připravujeme se ke střelbě, zatímco desítka hlaďařů se jede celou dobu naplno. Nedokážu říct, jaké by to se mnou ve Falunu bylo. Ale asi zůstanu u biatlonu. Maximálně si něco hlaďařského zkusím zase na jaře. Už jsem jednou jela na Mísečkách i třicítku. A nohy mě pak docela bolely.
