Faltejsek si nejlépe vedl v závodě Premio Moso, v němž skončil s koněm Diktysem na čtvrtém místě. "Pořád je na čem pracovat," poznamenal Jan Faltejsek, který se již několik let pohybuje v popředí českého jezdeckého šampionátu.
Jak jste se vůbec dostal ke koním?
Přes tátu veterináře. Byli jsme v Kladrubech nad Labem a já jsem už jakomalý kluk měl poníka. Vlastně odjakživa jsem byl u koní, takže je to přirozený vývoj.
Být žokejem je docela riskantní povolání. Vážné úrazy v něm nejsou nic výjimečného. To o vás neměli rodiče strach, když jste začínal?
Táta chtěl, abych jezdil parkury jako amatér. Občas mu musím dát za pravdu, že by to bylo pohodlnější. Ale já jsem si vybral, že budu dělat profesionálně dostihy a nelituju toho.
Jak snáší závodění vaši blízcí nyní?
Oni už si vytrpěli svoje. Rozbitý jsem byl už několikrát, i když ne úplně. Taková rajťácká rýma, jako je třeba zlomená klíční kost, to je docela normální. Prostě to musí snášet statečně.
Ale vás potkala i horší zranění než zlomená klička, že?
Vážná zranění jsem měl tři. Jednou jsem si polámal nárt, podruhé jsem si zlomil žebro a v roce 2003 jsem si zlomil v italském Meranu tři hrudní obratle. To bylo moje nejhorší zranění.
Necítíte při dostizích strach?
Když člověk sedí na koni, nemyslí na takové věci. Jiné to bylo v nemocnici, když jsem tam ležel s přelámanou páteří. Tehdy jsem ale byl mladý a hloupý a vůbec jsem nepochyboval o tom, že se znovu vrátím do sedla. Měl jsem štěstí, že jsem nedopadl jako Peter Gehm (německý žokej, který po pádu z koně ochrnul, pozn. red.) A za to, že to se mnou dopadlo dobře, vděčím i docentu Klezlovi, který mě léčil. Taková zranění ale znají snad všichni jezdci. Když sebou v padesátikilometrové rychlosti praštíte o zem, která je pořádně tvrdá, bolí to. Fotbalisté mají okopané kotníky, bolavá kolena, hokejisti se o mantinely potlučou celí. My žokejové máme tohle. Lidi dostihy baví a my pády bereme jako součást dění. Prostě kdo jezdí, ten padá. Na koni musíte počítat s tím, že můžete spadnout.
Jsou dráhy, které nemáte rád?
Kdybych neměl rád dráhy, kde jsem spadl, neměl bych kde jezdit... (smích) V Meranu jsem si zlomil páteř, v Pardubicích loni stehno. Ale tak to není. Nerad jezdím na malých českých drahách. Tam je mi spíše líto koní.
Jak se udržujete ve formě? Žokejové si přece musí pořád hlídat váhu.
To musím zabouchat na dřevo. Na překážky mám ideální váhu, takže když musím shazovat, jde dolů kilo nebo dvě. To je spíš pro upevnění kondice. Rád bych jezdil i rovinové dostihy, ale na to nemám vůli. Musel bych shazovat pět šest kilo, a to nedám. Obdivuju třeba Pepu Bartoše, který ještě loni jezdil překážky i roviny, nebo Jana Ráju. Ten se pořád potí, potí, potí. Roviny zvládají i Dušan Andrés nebo Martin Srnec. Roviny totiž jezdce lákají, protože takových dostihů je více, rovinových koní je více, dá se častěji jezdit a více vydělat. A i když jsou při rovinách kolikrát horší pády než na překážkách, riziko zranění je menší.
Dodržujete v dostihu vždy pokyny trenéra, nebo občas nadiktovanou taktiku změníte?
Každý trenér by měl mít představu, jak koně v dostihu vést. Ví o něm, jak v dostihu chodí, jak se chová. Tohle je třeba respektovat. Ale i trenér občas hledá pro koně tu správnou parketu, takže přijde za žokejem do paddocku s nějakou představou. Pak záleží na vývoji dostihu, na jeho rychlosti, obtížnosti skoků. Žokej například cítí, že je třeba pokyny trenéra upravit, a pak už jen záleží na tom, jestli se to povede, nebo ne... (smích)
Máte oblíbeného koně?
Je jich více. Mám rád koně od Wrbny, protože je jezdím v práci. Mám k nim bližší vztah. Mezi mé tři favority patří Hastaven, Red Dancer a Big Six, zapomenout bych neměl ani na Kolorada, Theodena nebo koně Ja Klaudiusz. A taky klisnu Rhapsody trenérky Baštové, s níž jsem dosáhl padesátého vítězství v kariéře a stal se žokejem.
A na kterého koně byste už nesedl?
To musím zevšeobecnit. Nemám rád koně, kteří jsou neovladatelní, neskáčou, nezatáčí, nebrzdí. S takovými koňmi je problém a je třeba vyzkoušet s nimi například jinou disciplínu. V tomhle jsme oproti dostihově vyspělejším zemím Anglii, Francii nebo Itálii strašně pozadu.
Už jste přemýšlel o tom, co budete dělat po konci kariéry?
To zatím nedokážu odhadnout. Tak daleko jsem ještě nepřemýšlel. Nicméně teď se silou vůle držím na Vysoké škole zemědělské v Praze a chci si dát více šancí, abych ji v budoucnu zdárně zdolal. Ten tatínek měl pravdu, když mi říkal, že bez studia to nepůjde. No, ale nikdy není pozdě, i když mě čeká hodně hodně práce.
A o čem sníte v kariéře žokeje?
Abych řekl pravdu, sním o diplomu z vysoké školy. Vyhrát dostih je pěkné, vyhrát velký dostih je hezčí, ale pro život to není důležité.
