Svou nejcennější medaili, zlatou olympijskou, měl Jiří Raška doma ve své malé frenštátské síni slávy.
"Někdy si tam v tichu sednu a vzpomínám," říkal. "Tahle medaile je odtamtud, jo, ten pohár jsem vyhrál tamhle..."
Dále čtěteVše o Jiřím Raškovi Odešla legenda: Zemřel olympijský vítěz Jiří Raška Skromný hrdina: Pomáhal kolegům do poslední chvíle Osobní vzpomínka: Jak jsem ho potkal v Americe |
Do francouzských Alp tenkrát nejel jako favorit. Už ledacos vyhrál, kdyby si nehrábl rukou v Garmischi, měl by v kapse i vítězství v Turné. "Ale tady jsem měl cíl do pátého místa. Ještě desítka by byla dobrá."
Tu neděli vládly okolo malého můstku v Autrans ideální podmínky. Slunce, bezvětří, mrazivo. Jenže Rakušanům to předtím skákalo za oblevy, a tak technický delegát, jejich krajan, posolil stopu nájezdu.
Navzdory tomu Raška první kolo trefil dokonale - 79 metrů - a hned první místo. "Jenže pak začala pracovat nervozita," vzpomínal.
A ve stopě byla břečka, mnozí skokani jeli raději mimo ni. "Já si nakonec vybral tu původní. Byla pomalejší, ale zase ne tak hrbolatá."
Už na hraně to ucítil - zpožděný odraz. 72,5 metru. Postačí to? Rakušané Bachler a Preiml už ztrátu nedohnali.
"Je to sen, nebo pravda, ptal jsem se sám sebe, když jsem začal lítat nad hlavami našich kluků," vypráví Raška.
I na velkém můstku - se stejným šťastným číslem 51 - sahal vlajkonoš výpravy na zlato. Jen o metr prohrál s mladým Rusem Bělousovem.
Přesto byla radost dvojnásobná.
Tehdy v roce 1968 mezinárodní federace FIS vyhlásila olympiádu zároveň mistrovstvím světa. Raška tak získal dvě zlata a dvě stříbra. "Bylo to zkušebně, poprvé a naposled." Později ještě dobyl další slavné triumfy, včetně Turné čtyř můstků, jako trenér vedl i reprezentaci.
A teď? "Ať se trápí jiní," podotkl. "Já se snažím u nás v klubu, aby to fungovalo. Pořádáme závody pro děti, sháníme peníze."
Jak se viděl Jiří RaškaOdkud jsem Čím vším jsem byl Co se mi v životě asi nejvíce povedlo Můj nejbližší velký úkol |