Dnes závodní jezdci v kokpitech neumírají. Za dob Sheffieldského rodáka tomu ovšem bylo jinak. Vlastně celý přístup tehdejších pilotů byl "s ustavičně hrozící smrtkou v zátylku" zcela odlišný a Taylor o tom rád vyprávěl nejednu zajímavou historku. Historky, které dnešnímu až příliš dokonalému světu F1 bolestivě chybějí.
"Ve Wickersley měl táta velkou autoopravnu a společně s bráchou jsme si tam roku 1954 postavili vlastní speciál pro krátké sprinty," vzpomíná Taylor, jehož starší bratr Mike vůz nazval X100. Mašina vzbudila rozruch: "Naše auto bylo v novinách a jednou dokonce i v televizním pořadu BBC."
Na dráhu profesionálního závodníka přivedla Taylora sázka: "Po několika závodech jsme rozhodli, že by měl jezdit jen jeden z nás. Toho dne jsem byl o něco rychlejší a od té doby byl Mike již jen mechanikem. V této funkci mne pak doprovodil až do týmu Lotus ve formuli Junior."
Trevorovi se samozřejmě dostalo i podpory otce, který chlapce tlačil k výsledkům: "S naším X100 jsme se přihlásili i do rallye. Ve sněhové vánici v něm ale byla taková zima, že jsem necítil paže a ten podnik jsme vzdali. Táta s námi kvůli tomu týden nemluvil..." Táta mi ale věřil a podporoval mne ze všech sil. Měl jsem vždy to nejlepší z nejlepšího. Vždy se o všechno postaral a zaplatil."
Konec padesátých let strávil Taylor ve formuli 3. Jeho černý Cooper-Norton spěl od úspěchu k úspěchu. Byl výrazný svými žlutými koly a oblečením pilota: "Všichni tehdy jezdili v modrém overalu. Zašel jsem tedy za Lesem Lestonem a řekl mu, ať mi ušije žlutý!" Od té doby jezdil Trevor už výlučně ve žlutém – jeho hlavu také chránila žlutá přilba. Údajně to byl právě Taylor, kdo později navrhl Chapmanovi zpestřit jeho zelené Lotusy žlutým pruhem...
Jeho postup do F-Junior znamenal zároveň začátek spolupráce s Colinem Chapmanem a jeho stájí Lotus. "Pro sezonu 1960 jsme vlastně chtěli koupit Lolu, Chapman nám ale nabídl, že když vezmeme jeho Lotus 18 a zaplatíme za jeho přípravu, bude se o něj starat, jako o tovární vůz. Tak jsem se stal kolegou Jima Clarka."
Sezona proběhla zcela ve znamení obou pilotů Lotusu. Rozdrtili konkurenci a před posledním závodem sezony vedli se stejným počtem bodů, vítězství, druhých a třetích míst. "Jim tehdy nemohl k finále nastoupit, protože jel v F1. Takto jsem titul ale získat nechtěl a navrhl jsem Colinovi, že si jej rozdělíme," popsal Taylor svůj z dnešního hlediska neuvěřitelný postoj.
Roku 1961 postoupil Clark nastálo do F1 a Taylor formuli Junior zcela ovládl. "Celou sezonu jsem se zájmem pozoroval napjatý vztah Chapmana k Innesu Irelandovi a příliš jsem se nedivil, když se koncem roku rozešli. Když se mne Chapman koncem roku zeptal, zda se chci stát jezdcem jeho stáje F1, s radostí jsem s ním frčel do Jižní Afriky," prozradil Taylor, který 1. ledna 1962 vyhrál nemistrovskou Cape Grand Prix. "Při prvním mistráku v Zandvoortu jsem dojel druhý za BRM Grahama Hilla a pamatuji si, že jsem byl zvláště hrdý na to, že jsem porazil třetího Phila Hilla na Ferrari – byl to přeci úřadující mistr světa! Chapman mi tehdy nic neplatil. Patřilo mi jen 25% z cen – jinak jsem musel všechno hradit z vlastní kapsy."
Pak ale přišlo zlé Spa-Francorchamps. "V tréninku jsem byl třetí za Clarkem a McLarenem a od druhého kola závodu ve vedení!" Když ho předjel Clark, rozdal si to Trevor s Ferarri divokého domácího hrdiny Willyho Mairesse: "Zvláště na dlouhých rovinkách od Stavelotu nazpět byl Willy mnohem rychlejší. V jedné velmi rychlé sekci vrazil nosem svého "žraloka" do mé převodovky, vyskočila mi rychlost a já letěl v neutrálu z dráhy přímo směrem bariéry. V tom do mne vrazil ještě jednou a trochu mne srovnal. Jsem si jist, že mi to zachránilo život. Přesto jsme oba vyletěli ven. Já zůstal viset v blátě louky a Willy skončil po přemetech, nárazu do telegrafního sloupu a explozi vozu na několik týdnů v nemocnici." Právě tento telegrafní sloup se skácel na Taylorův Lotus a těsně za jeho hlavou ho rozpůlil...
Byl to začátek série Trevorových těžkých nehod. Další monoposty zničil v Rouenu a Perguse. "V Perguse jsem jel těsně za Bandinim. Ten najel vedle dráhu a vypálil na mne spršku dost velkých kamenů. Jeden mi vletěl do pusy a druhý mne omráčil," hrozil se Taylor, jehož vůz vletěl do svodidla, převrátil se a vymrštil pilota na asfalt, než vybouchl. "Pár desítek metrů jsem po Sicílii klouzal po zadku..."
Trevor tehdy hrál jasně druhé housle vedle Clarka, nikdy toho ovšem nelitoval. "Pro mne byl Jim nejlepším jezdcem všech dob. Měl tolik přirozeného talentu. To, co jsem si musel natrénovat, mu dala příroda do kolébky. Ne, nikdo se s ním tehdy nemohl měřit." Taylor ani nelitoval toho, že musel v Mexiku předat vedoucí vůz Clarkovi: "Jim byl absolutní sportovec. Později mi daroval hodinky Rolex s nápisem "Vítěz velké ceny Mexika 1962". Byl to výbornej kluk, který by nikdy nic neudělal za tvými zády."
"Také s Chapmanem jsem vycházel dobře. Rychle jsem totiž poznal, že je to chlapík, který by rád manipuloval své "poddané" a včas jsem mu ukázal, že se mu dokážu postavit." Mimo šesté pozice v Monaku ovšem mistrovská sezona 1963 nepřinesla Taylorovi úspěch a Chapman mu navrhl "sestoupit na čas do F2". Trevor ale dokázal na závěr roku vyhrát nemistrovskou Nathal GP a chtěl zůstat ve formuli 1 i bez Lotusu.
Stal se pilotem týmu otce Sirlinga Mosse "British Racing Partnership", kde byl shodou okolností jeho kolegou Innes Ireland. Bledě zelené vozy (zlé jazyky jejich lakování označovaly za "British-Vomit-Green") BRP-BRM ale nebyly konkurenceschopné a Taylor si dojel jen pro jediný bodík v Americe.
Byl to v zásadě konec slibné kariéry pořád ještě velmi mladého borce. Když vzdal poslední závod sezony v Mexiku, tak mu bylo 27 let. Chvíli pak jezdil jen menší domácí závody, roku 1966 jej ale Paul Emery přemluvil k návratu do F1 při domácí Grand Prix v Brands Hatchi s vozem Shannon-Climax: "To byla ale strašná kraksna. V prvním kole závodu praskla nádrž benzínu a já ji hned odstavil. Nechtělo se mi zpět do boxů – ještě by tu káru nějak spravili a musel bych jet dál..." smál se Taylor později.
Až roku 1969 se znovu objevil na vysoké mezinárodní úrovni, jako pilot Johna Surteese v nově vzniklé F5000. Do posledního závodu bojoval s Peterem Gethinem o titul, než havaroval s vozem pomalého opozdilce. "Koukal jsem tehdy na Gethina, jak si jede pro můj titul a brečel zlostí..."
V této třídě strávil i další dvě sezony, po sérii těžkých nehod s monopostem Leda ovšem rozhodl, že se bude nastálo věnovat rodinnému podniku. Jeho posledním velkým úspěchem tedy zůstalo vítězství z roku 1969 v Oulton Parku, kdy vyhrál na LoleT70GT závod sportovních vozů, který byl ovšem zmařen smrtelnou nehodou Paula Hawkinse. O sport od té doby nejevil zvláštní zájem a přestal ho sledovat. "Měl jsem pěkné vzpomínky na časy s Jimem Clarkem. Vždycky, když mi bylo zle, tak jsem se jim oddal a bylo mi líp."
Od 27. září 2010 je také Trevor Taylor, sedmadvacetinásobný účastník Grand prix formule 1 již jen vzpomínkou.
