„Slavit nebudu. S dětmi jsem se domluvil, že s nimi po neděli zajdu na večeři, zajedu za rodiči do Mladé Boleslavi, ale jinak... Necháme to až na období po olympiádě, a když to dobře dopadne, tak bude oslava větší,“ říká Železný, který čtyři roky pomáhal k medailím Barboře Špotákové a v Dukle vede skupinu v čele s mistrem světa a dvojnásobným evropským šampionem Vítězslavem Veselým.
To opravdu nebudete slavit?
Pro mě to nehraje tak velkou roli. Já vím, je to padesátka, kulatiny, má to význam toho čísla, ale já na tyhle věci nikdy nebyl. Řeknou ti - teď máš narozeniny, tak musíš někam jít, a to nemám moc rád.
Význam čísel máte i v datu narození: 16. 6. 1966. Přemýšlel jste o těch šestkách někdy?
Přemýšlel, je to osud a ten už ze sebe asi neodpářu. V roce 1996 jsem vyhrál podruhé olympiádu a hodil světový rekord, v roce 2006 jsem se loučil bronzem z mistrovství Evropy, šestky nejdete i v mých předchozích světových rekordech. Asi je to opravdu moje číslo, které má důležitou roli. Jenže když si vezmu padesátku, tak tam šestka není.
Ale letos je rok 2016...
Vždyť říkám, že to necháme až po olympiádě...
Když jste před deseti lety končil atletickou kariéru, říkal jste si, co byste chtěl dělat v padesáti?
Chtěl jsem na tom být líp, než jsem teď, ale zase ne hůř. Můžu chodit, rád se najím, dám si pivo, můžu si zasportovat, a to je pro mě důležité. Není nic lepšího než jít s kamarády na volejbal, na tenis, na golf. To mě udržuje v dobrém stavu, navíc si při tom odpočinu.
S trenéřinou jste začínal hned po závodění, za tu dobu jste se svými svěřenci „něco“ dokázal. Když se ohlédnete, co vidíte?
Myslím, že jsem našel zaměstnání, ve kterém se trochu vyznám a které přineslo nějaké výsledky. I když bych si přál, aby byly lepší. Ale je hodně důležité, když děláte něco, co vás naplňuje a naplňuje to i ostatní. Jasně, měl jsem velké štěstí na talenty, bez talentu se totiž ve světovém sportu nedá uspět. Moje výhoda byla, že ti talentovaní sportovci přišli a trénovali se mnou. Někdy je to náročné na cestování, ale když se pak něco povede, tak je člověk šťastný.
Ve čtvrtek na mítinku Diamantové ligy nastoupí vaši svěřenci Vítězslav Veselý a Jakub Vadlejch. Televizní přenos si jistě nenecháte ujít...
Jak bych to řekl... Atletika mě v televizi kolikrát hodně štve. Je tam totiž problém, že oštěp nebo technické disciplíny vůbec, které mám rád, tam moc nedávají, nebo jen málo. Doufám, že přijde doba, že budeme mít víc kanálů, které se budeme moci nastavit. Kolikrát se totiž na atletiku nedívám vůbec, nahodím počítač a sleduju jen výkony. Protože když si pustím televizi a pak vidím jediný pokus našeho oštěpaře, tak jsem naštvanej.
Oštěpař Vítězslav Veselý s trenérem Janem Železným
Olympijský limit mají z vaší skupiny i Jaroslav Jílek a Petr Frydrych. Představí se kompletní čtyřlístek při víkendovém mistrovství republiky v Táboře?
Jarda Jílek tam závodit nebude, trochu si poranil rameno. Není to ale nic vážného, určitě chci, aby ještě závodil na mítinku v Německu. Nehraje se jen o mistrovství Evropy, ale i o olympiádu, a tenhle limit se dá vylepšit krapet později. Taky je důležité, aby svaz neopomněl napsat všechny lidi, protože splnili kritéria. Říkám to proto, že se někomu může něco stát, tak aby do výpravy pro Rio mohl naskočit další závodník. To se budu snažit pohlídat, ale pojedou tři nejlepší.
Představoval jste si před lety, že budete mít tak početnou a kvalitní skupinu?
Uvažoval jsem o tom, ještě než jsem ukončil kariéru - když jsem dumal, co budu dělat, tak tohle mi vycházelo nejlíp. Nějaké zkušenosti jsem měl, dlouho jsem se trénoval sám a taky pomáhal ostatním. Třeba Sergej Makarov nebo Steve Backley si ke mně vyloženě chodili pro rady nebo se mnou udělali kompletní soustředění v Jižní Africe. A ta skupina... Myslím, že je to super. Kdysi jsme říkali, že jsme oštěpařská velmoc, ale bylo to postavené na jednotlivcích. Teď se my, Němci a dejme tomu Finové můžeme za takové velmoci považovat.
Jste na to pyšný?
Nechci, aby to vyznělo blbě, ale snad jsem dobrej trenér. V tomhle směru se nebojím pochválit... (smích) Třeba jsem hrozně rád, že se daří Jardovi Jílkovi. Je mu šestadvacet a je příkladem toho, že když má někdo talent a dostane zázemí třeba i v podobě jarního soustředění v Africe, k tomu ubytování a stravu, tak se výkon rapidně zvedá. Rozhodně jsem nečekal, že se jenom těmihle „maličkostmi“ může za dva roky dostat ze 74 na osmdesát tři metrů.
O čem to svědčí?
Je to výzva směrem k atletickému svazu nebo ke státu, protože Jarda je spíš výjimka, opravdový talent. Jestli chceme soupeřit se špičkou, tak musíme vybrat talenty dřív a starat se o ně. Ovšem ne od pětadvaceti, ale od devatenácti. Ti ještě nemusejí sbírat medaile, ale trenér musí ukázat a říct: To je talent, chci ho mít ve skupině. A taky na něj musí dostávat nějakou podporu.
Jak jste to dělali dosud?
Nějak se ty finance lepily. Víťa Veselý byl mistr světa, dostal nějaké peníze, já jsem někoho ukecal a dostali jsme další. Tohle je taková hozená rukavice směrem vzhůru. Pokud chceme být ve světě dobří a dívat se na televizi nejen proto, že nás baví sport, ale že je tam někde nahoře i naše vlajka, tak se pro to musí něco udělat.
