Už zvolňuje krok. Zvedá ruce. Na modrém koberci před operou, v srdci olympijského města, Jan Řehula vychutnává poslední vteřiny běhu k bronzové medaili olympijského triatlonu. "Tak přece se to podařilo," je šťasten. "Neobětoval jsem ty čtyři roky života zbytečně." Nekřepčí, nejásá. Jen chvilku plakal. Je to vnitřní radost soustředěné, ukázněné povahy. Vstával v půl páté. Byla tma. Ještě se nevyhouplo slunce nad písečnou pláží v Manly, na druhém konci sydneyského zálivu, dosud se nevynořily obrysy Modrých hor, kde trénoval na kole. Stále spí městečko, které si zamiloval, když v něm po čtyři roky trávil australské léto se svou Bárou. Tady, na druhém konci světa, mu před devíti měsíci porodila syna. Ještě si deset minut přispal. Šel se lehce proběhnout. "Cítil jsem náboj v nohou." Byl to báječný pocit, předzvěst velkého dne v jeho životě. Jako vždy se se dal převést trajektem přes dlouhý záliv. Od přístavu pár kroků ke startu. "Z toho to až svítilo, jak byl v pohodě," viděl ho trenér Martin Dvořák před závodem. Nad zálivem zářilo slunce, už pralo do mola, odkud skočil do vody. Hladina byla klidná, bójky vytyčovaly velký trychtýř k první zatáčce. Boj loktů, voda jako v peřejích rozvířená kraulařskými kopy závodníků, keří bojují o nejvýhodnější stopu. "Přes dva lidi jsem se převálcoval, byla to hra tělem jako v hokeji." Vyšel z toho bez šrámu, bez boule. "Bylo to takové menší zpestření." Z vody vybíhá devatenáctý. V depu naučeně chytne kolo. Balík cyklistů se řítí ulicemi jako někde v rovinatých etapách Tour. V pelotonu umí jezdit, učil je to cyklista Radek Valenta, kamarád, u kterého v Manly bydlel. "Neudělal jsem chybu. Neměl jsem strach, s Radkem jsme zkoušeli při tréninku různé manévry." Balík je svázán taktikou vyčkávání. Ani on se nepokouší o únik. "Šetřil jsem si kůži na běh. Než abych vybouchl, to jsem radši kluky sbíral jednoho po druhém." Předhání soupeře, vytváří si pozici pro poslední depo. Vybíhá na počátku druhé desítky, blízko čela závodu. V závěru druhého okruhu se špička vaří. Francouz Marceau už ochabuje, dlouhými kroky jej spolkne obrovitý Němec Vuckovic. Zezadu útočí Kanaďan Whitfield. Jako by to Řehulu nezajímalo. Běží ve svém světě. "Soustřeďoval jsem se na techniku, hlídal jsem si frekvenci kroku." Nic nevnímá ze statisícových davů na jedné z hlavních tříd i v uličkách podél přístavu. "Běžel to svoje, nedal se zmást, jen tak mohl obstát," myslí si trenér Dvořák. "Vždycky mu jde o to, aby nejen předvedl všechno, co umí, ale aby jej to také bavilo." "Nejlepší Australan byl třetí," vtipkovalo se v české výpravě. Opravdu, aby Řehula splnil svůj sen, stal se napůl Australanem.
18. září 2000
