„Škoda, že jsem musela porazit přítelkyni,“ říká.
Oběma je 22 let, pocházejí z Moskvy, chodí spolu nakupovat. A obě vedla v dětství stejná trenérka: dračice Raouza Islanovová, matka Marata Safina.
„Byla nekompromisní. Křičela a nadávala nám. Ale bez ní by Myskinová, tenisová profesionálka, nikdy neexistovala,“ uznává pařížská šampionka.
Jaká je? Ráda čte detektivky i Arthura Haileyho, dovádí se svým skotským setrem Gordem. Má tajemný pohled, zdvořilé vystupování, každému hledí do očí. Když poslouchala v Paříži ruskou hymnu, draly se Myskinové do očí slzy. A na tiskové konferenci poděkovala za rozhovor. Vždy poděkuje.
„Ne, nejsem hvězda,“ opakuje.
Postrádá zabijácký úder. Finále vyhrála trpělivostí a chladnokrevností, perfektním okem, dobrým křižným bekhendem.
Na podzim, po vítězství v moskevském Kremlin Cupu, si nejprve vysloužila objetí Borise Jelcina. Pak ji prezident Vladimir Putin pozval k návštěvě Kremlu. Zalapala po dechu.
Oba ruské prominenty lákali i na sobotní duel do Paříže, svorně však odmítli. Přišly jiné celebrity: monacký princ Albert, olympijský boss Rogge. Do čestné lóže zasedl také jistý Jens Gerlach.
Kdysi hrával druhou německou ligu. Studoval v Miami sportovní psychologii, a aby si přivydělal, nabízel se tenistkám jako sparingpartner. „Nezajdeme na večeři?“ zeptala se ho loni Myskinová.
Půl roku spolu žili. „Ale to je pryč. Teď jsme opět jen kouč a hráčka. A nejlepší přátelé,“ prozrazuje Gerlach.
Vedle něj tleská na tribuně otec šampionky, inženýr Andrej. Myskinovi stále bydlí v nájemním bytě, dvacet minut od kurtů Spartaku Moskva, kde se učila údery i Anna Kurnikovová, blonďatá diva. Ona měla být první Ruskou s velkým tenisovým titulem.
Nezískala žádný, prosadila se jinde. Na večírcích, v módních časopisech, bulvárních listech. „Nechci být jako Anna,“ tvrdí Myskinová.
Jedinkrát zabrousila do sféry showbyznysu. Pro časopis GQ pózovala na hřbetu koně. Cudná, ač neoděná. „Proč bych něco takového neměla udělat?“ nevinně namítá.
Na pařížské antuce měla před turnajem bilanci 1 vítězství - 4 porážky. Málem se neprosadila ani letos. V osmifinále utíkala krajance Kuzněcovové z mečbolu.
O týden později uchopila pohár Suzanne Lenglenové. Nesměle, opatrně. „Nemohu tomu uvěřit,“ zamrkala a rukou odhodila pramen tmavých vlasů, který jí padal do čela.
„Když jsem vyrůstala v Moskvě, nikdy jsem si nepomyslela, že tu s ním budu stát.“
Na světovém žebříčku se dnes najde na třetí příčce.