„Až teď mi to pomalu začíná docházet, že se mi to povedlo. Už jsem se malinko uklidnil,“ smál se, když dorazil mezi novináře. „Teď si to můžu začít užívat!“
Co teď cítíte?
Je to prostě úžasný pocit. Vybavují se mi vzpomínky: třeba jak těžké to bylo, když jsem přecházel z cyklokrosu na silnici. Nebo na dva nepříjemné pády, které jsem měl minulou sezonu. Taky proto tohle vítězství pro mě tolik znamená. A vážím si toho, že mi tým dal v závěru volnou ruku: řekli mi, že když budu cítit, že na to mám, můžu jet.
Co vašemu vítěznému finiši předcházelo?
Posledních deset kilometrů bylo bláznivých. Měli jsme dobré informace z týmového auta, ale v posledním sjezdu jsme se s kluky trochu ztratili. Viděl jsem, že Tony Martin je vpředu, Mark Renshaw a Mark Cavendish také, ale já s Kwiatkowským jsme byli trochu za nimi. Ztratili jsme pozice, ale řekl jsem si: fajn, teď se musím dostat zpátky dopředu, abych pomohl Cavovi.
To se vám povedlo. Co se dělo pak?
Viděl jsem, že má Cav trochu problémy a najednou jsem byl ve špici já. Říkal jsem si: Tony už je v bezpečí. Ale přede mnou byli jen sprinteři jako Peter Sagan, van Avermaet nebo Kristoff, ale nikdo další, kdo by případně mohl po mně jít. Žádný jejich pomocník. Musel by to být jedině sprinter - a ten, který by za mnou vystartoval jako první, by pravděpodobně nevyhrál. Takže to byl ideální moment.
Co vám běželo hlavou?
Bylo to hodně spontánní rozhodnutí. Vůbec jsem to neplánoval. Ale když jsem viděl, jaká je situace, napadlo mě, že to zkusím. Všechno, nebo nic. Tým mi v tu chvíli dal volnost a vyšlo to, což je opravdu super.
Víte, kdy naposledy Čech vyhrál etapu na Tour de France?
Ne. I když... Ján Svorada? Ano, v Paříži, už vím. Takže po čtrnácti letech? Jsem samozřejmě moc pyšný, že se mi to povedlo. Že jsem další v řadě.
Radost vám asi trochu kazí jen to, že váš lídr Tony Martin upadl a má zlomenou klíční kost.
Kvůli tomu mám samozřejmě trochu smíšené pocity. Je mi Tonyho líto, je to pro něj velká smůla, zvlášť po tom, co už letos na Tour prožil. Doufám, že to s ním nebude moc vážné. Ale tohle je Tour de France: občas je bláznivá, nevíte, co přijde za kterým rohem.
Třikrát jste vyhrál mistrovství světa v cyklokrosu, teď Tour de France. Co je víc?
Je to hodně podobné. Cyklokros je číslo jedna v Belgii a je hodně populární i v Česku, ale Tour je Tour. Dal bych to asi na stejnou úroveň, jako když jsem vyhrál své první mistrovství světa v Táboře. Pocity jsou hodně podobné.
Vyhrál jste etapu, navíc jste devátý v celkovém pořadí. Máte už na letošní Tour splněno?
Samozřejmě jsem rád, že to takhle vyšlo. Spíš jsem si věřil ve čtvrté etapě na kostkách, ale ta etapa nebyla zase tak těžká, aby se dalo pořádně ujet. Všichni byli nervózní, všechno se hlídalo, každý nástup... O to víc mě těší, že se to povedlo teď.
