Zde jihlavský jezdec Martin Prokop společně s Estoncem Tänakem, aktuálním lídrem šampionátu, sice za třetí místo vybojoval 15 bodů, přesto na letošní misi v jinak oblíbené Itálii nebude vzpomínat v dobrém.
"Je to moje první zkušenost s ohněm a je to hodně špatná zkušenost," připouští Prokop, kterému na Sardinii několikrát hořel jeho vůz Ford Fiesta S2000. "Od teď vím, že je oheň velký nepřítel a nedá se to s ním vydržet."
Jet v hořícím autě. Jen ta představa je hodně nepříjemná...
I pro mě to byla novinka. A musím říct, že taková, na kterou si člověk nemůže zvyknout. A ani se na ni připravit. Už jsem v autě zažil hodně věcí, ale kouř v kabině a plameny kolem sebe, to jsou věci, které se prostě nedají vyřešit. Různé problémy k rallye patří. Ale musím říct, že takové drama už bych zažít nepotřeboval. I když vím, že zase něco přijde. Buď další požár, nebo něco jiného...
V dodatečné tiskové zprávě jste společně s navigátorem Janem Tománkem v žertu uvedli, že jste do rallye přidali další disciplínu – požární sport. A že byste byli posilou každého družstva dobrovolných hasičů. Během závodu ale asi na podobný černý humor tolik prostoru nebylo, že?
To určitě ne. Dneska, když o tom můžu povídat v hospodě, tak už je to příjemné. Ale ta jízda byla skutečný oříšek. Jenže mistrovství světa je šampionát, ve kterém se bojuje hodně tvrdě. Právě pro svou obtížností je tak speciální. A proto jsem rád, že jsme zabojovali. I když jsme se svými životy docela zariskovali.
Jak jste se tedy coby "dobrovolní hasiči" s problémem prali?
První požár jsme řešili tak, že jsme založili ještě další dva. Věděli jsme, že to bude hořet, a tak jsme nechali všechny věci kontrolovaně vyhořet. Vždy jsme to uhasili a zase jsme to jinde založili. A až všechny hořlavé věci v autě shořeli, tak jsme se rozhodli odstartovat do další zkoušky. Tam už to jen doutnalo. Ale ten pocit byl šílenej.
Osudová havárie Fina Henriho ToivonenaPožáry a ohořelé vraky vozů nejsou v rallye ničím ojedinělým. Nejhorší následky měla 2. května 1986 havárie finského jezdce Henriho Pauli Toivonena při 18. rychlostní zkoušce Tour de Corse na Korzice, kde se při nárazu do stromů vozu Lancia Delta S4 roztrhla palivová nádrž a automobil explodoval. Toivonen a jeho spolujezdec Sergio Cresto na místě uhořeli. Příčina havárie dodnes nebyla zcela vyjasněna. Vedle jezdecké chyby či technické závady se zvažoval také možný vliv prášků. Toivonen totiž během závodu léčil chřipku. Talentovaný jezdec, který měl manželku a dvě děti, by v září stejného roku oslavil 30. narozeniny. O půl roku starší navigátor byl svobodný a bezdětný. |
I přesto jste měli odvahu v jízdě pokračovat?
Ještě na startu Jenda říkal: Hele, já myslím, že to není rozumný nápad jet dál. Já jsem říkal: No, já si to myslím taky. Ale prostě jsme to zkusili. Hlídali jsme si radiobody, což jsou body rozmístěné po pěti kilometrech, kde jsou záchranka a hasiči. A cíl byl vždy dojet alespoň k tomu bodu a když tak to tam znovu uhasit. Ale i tak jsme riskovali totální ztracení auta.
Problém s požárem se vedle soboty opakoval také závěrečný den. Šlo o stejnou závadu?
Ne. Zatímco v sobotu nám pomalu vytékal olej na potrubí, v neděli nám upadl výfuk. A tak všechny plameny, které se v katalyzátoru a tlumiči utlumí, letěly přímo na levou zadní část auta. A všude byl hrozný kouř.
Co se s tím dalo dělat?
Prvně jsme zkoušeli jet tak, že jsme jednou rukou otevřené dveře přidržovali. Ale pak už jsme nemohli dýchat a z auta jsme vyskočili. Jediné, co nás v tu chvíli napadlo, bylo otevřít kufr a dojet zkoušku s otevřeným kufrem. A byl to dobrý nápad, který nás nechal ve hře. Pak, když jsme na jednom místě projížděli řekou, se auto v brodu uhasilo. Ale prostě to zase bylo veliké drama.
Co se člověku honí hlavou, když závodí v autě, které je v plamenech a velice snadno může vybouchnout?
Musím říct, že touha jezdce je vždycky dostat auto do cíle. Poprvé jsme začali hořet pět set metrů před cílem v jedné z rychlostních zkoušek, která celá měřila třicet kilometrů. Což je strašná vzdálenost. A najednou vám do cíle chybí už jen kousek. Podíval jsem se pod nohy a viděl jsem, že mi kolem hoří plamen a začal stoupat dým. Nebylo vidět, kam jedeme. Ale věděl jsem, protože jsem si to trošku pamatoval, že fakt mám čtyři zatáčky do cíle. Tak jsem prostě jel, co to šlo. A do cíle jsem dorazil se zatajeným dechem. Už jsem byl odpoutanej a hned jsem z auta vyskočil.
Není podobné riskování trochu zvrácené? Vždyť jde o život...
Jak říkám, rallye je zvláštní v tom, že jezdec má vždy touhu to auto dostat do cíle. Takže v momentě, kdy třeba někteří i vážně havarují, první myšlenka je znovu nastartovat a jet. I když auto třeba nemá ani kola, mozek je tak zblázněný, že chce pokračovat. A to samé bylo u nás.
Takže nebyla chvíle, kdy jste si řekli, že to raději vzdáte?
Při hašení jsme si uvědomili, že tady končí sranda. Že to auto prostě hoří. Ale za chvíli jsme zase začali uvažovat o tom, že je to šampionát a kdesi cosi... V člověku to prostě vaří. První moment je adrenalinem hodně ovlivněný. Stát se to v normálním autě, tak zastavíš a utečeš. A víc neřešíš. Vidět plameny kolem motoru není příjemná a už vůbec ne normální věc.
Spolujezdci Honzovi Tománkovi se týden předtím narodila dcera Michaela. Ani otcovské pudy neradili vsadit na jistotu?
Musím říct, že tentokrát Jenda byl ten, kdo nechtěl pokračovat jako první. Asi se to v něm trošičku hejbe. Ale tady jde o zdravej rozum, který by nás, kdyby to byl vyloženě hazard a veliký risk, dál nepustil. Já jsem věděl, že to dojet musím. Jestli chci jít po titulu, musím dělat věci, které nejsou normální a nejsou možná ani správný. Samozřejmě, pro Jendu jako otce tří dětí je to jiné. Ale vybral si ten sport, dělá ho profesionálně, tak mu bohužel nic jiného nezbude. Moje rozhodnutí je moje rozhodnutí. Je to stejné jako v letadle: kapitán rozhodne a tak se musí stát.
Jak se tedy na toto rozhodnutí díváte zpětně?
Když jsme po závodě rozebrali auto na dílně, teprve jsem si uvědomil, jaké jsme měli štěstí. Chytlo tolik věcí! A vůbec nevím, jakým způsobem se to zhasilo. Stačilo, aby ten materiál chytil trošičku větším plamenem, a nebylo tomu pomoci.
Pokud člověk chce v rallye uspět, potřebuje i štěstí. Nemá všechno jen ve svých rukách. Řekl jste, že to byl váš první požár v autě. Jde v rallye spíš o ojedinělý případ, nebo je to naopak běžný jev?
Zrovna během závodu na Sardinii hořelo hned několik aut. Ten závod je totiž extrémně teplej a těžkej. Auto je strašně moc rozpálený. Jede se sice v pomalých rychlostech, ale ve velké námaze. A tím, že je trať rozbitá, dochází i k poškození částí aut. A v minulosti těch požárů bylo mnoho.
Jaké z toho pro vás osobně plyne ponaučení?
Některé věci prostě nemají řešení. Nejhorší je, že když přijeli hasiči, tak jim nefungoval hasicí přístroj. Naštěstí za chvilku sehnali další. Nicméně jsme pokračovali na start následující erzety, tam jsme měli další velký požár, zase jsem zavolal hasiče a opět mu nešel hasicí přístroj. A donesl další až za pět minut, což kdyby to auto hořelo velkým plamenem, tak mu absolutně nebylo pomoci. Proto jsem upozornil federaci, že se tohle stalo. Člověk vidí, že není vše tak bezpečné, jak zdánlivě vypadá. I když si třeba myslíte, že pomoc je stále nablízku.
