Největší světové naděje na Závodu míru: show, kolotoč i strach

Olomouckým krajem projíždí Závod míru do 23 let, prestižní závod reprezentačních týmů nejlepších mladých cyklistů světa. V úvodní etapě z Jeseníku do Rýmařova jim byla MF DNES v patách. Byl to vzrušující kolotoč, který se rozletěl šílenou rychlostí a nezbývalo než být připravený na všechno. S očima otevřenýma, prstem na spoušti a vírou, že všechno nějak dopadne.

Daniel Auer (vlevo) vítězí ve spurtu v první etapě Závodu míru | foto: Miloslav Jančík, MF DNES

V Rýmařově nechávám služební vůz a nasedám do auta organizátorů, které mě zaveze na start do Jeseníku. Máme malé zpoždění a sotva si zapnu pás, pan řidič se na mě vážně podívá a zeptá se: „Bojíte se v autě?“ Taková otázka tedy člověka dokáže znejistit...

V Priessnitzových lázních už je všechno připravené na start, přesedám do dodávky s označením Press a vyrážíme před pelotonem. Uháníme vpřed, abychom stihli zastavit pod kopcem u železničního viaduktu před Ostružnou. „Tady si určitě závodníci přibrzdí,“ přemítá kolega fotograf. „Kdepak, oni brzdí, jen když zastavují,“ reaguje s úsměvem náš řidič Rudolf Lábus, bývalý vynikající cyklista a kapitán národního týmu na Závodu míru.

Blížíme se k Branné, když zachrastí vysílačka. „Na trati je nehoda Dána, Japonce a Čecha.“ Tím nešťastníkem v dresu s trikolorou je Adam Ťoupalík. „Spadlo to přede mnou, snažil jsem se dobrzdit, ale zezadu na mě přilítli dva závodníci. Nic velkého, ale bolela mě kyčel a vrátit se do pelotonu nebylo nic příjemného. Trochu jsem se pak trápil psychicky,“ přiznal později v cíli.

S dodávkou nemůžeme na úzkých jesenických cestách předjet dlouhý had doprovodných vozů, natož peloton 120 cyklistů. Volíme zkratku přes Přemyslov. „Je to taková sudetská cesta,“ varuje kolega pana Lábuse, ale to už na úzké silničce začínáme řezat prudké zatáčky. „Poradím si, to spíš vy se držte, abyste nelítali,“ reaguje. Sice se držím, ale potřeboval bych připoutat i žaludek, který poskakuje všemi směry, a několikrát si blahořečím, že jsem se nestihl naobědvat.

V Sobotíně jsme ale před pelotonem a uháníme na Skřítek, kde je horská prémie. Postává tu minimálně padesát lidí a s blížícím se časem příjezdu přibývají další. Pro body si spurtuje malá skupinka uprchlíků, v níž je nejrychlejší Polák Paluta, ve sjezdu se ale peloton zase spojí.

To už jsme však v Rýmařově, vyskakujeme na náměstí Míru, kde je vše připravené na závodníky. Dojezd je atraktivní, peloton projede náměstím třikrát a pokaždé je v úniku Holanďan Eekhoorn. Stovky fanoušků buší do reklamních panelů a ženou ho do cíle.

Vzrušení narůstá s každou další motorkou organizátorů, která signalizuje blížící se závodníky. Eekhoorn vjíždí do posledního dvanáctikilometrového okruhu s minutovým náskokem, ale nakonec ho peloton spolkne a Rýmařov zažije nefalšovanou bitvu spurterů. Za páskou zatne vítězně pěst Rakušan Auer, nakonec ale jeho triumf musí potvrdit cílová fotografie, souboj s Holanďanem Olieslagersem rozhodovaly centimetry.

Místní jsou trochu zklamaní, Češi v závěru vidět nebyli, ale Závod míru se bude rozhodovat až o víkendu. „Nemáme v týmu špurtéra, jako jsme loni měli Frantu Sisra, takže jsme nemohli sázet na to, že vyhrajeme etapu ve špurtu. Neztratili jsme ani nespadli a získali jsme bonifikační sekundu, kterou jsme potřebovali, aby náš mechanický vůz jel zítra vepředu, což je důležité pro rychlou pomoc v případě potíží,“ vysvětluje trenér národního týmu Tomáš Konečný a zapřemýšlí nad hodnocením výkonu týmu v úvodní etapě.

„Spokojený budu, pokud Michal Schlegel dojede nahoru mezi prvními,“ vyhlíží už druhou etapu, jejíž prudké stoupání k horní nádrži přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně by mělo českému lídrovi sedět.

Schlegel vyhlíží Dlouhé Stráně

První etapa cyklistického Závodu míru do 23 let ukázala hlavně opatrné vyčkávání lídrů, kteří schovaní v balíku šetřili síly na další dny. Platilo to i pro Michala Schlegela, který má v českém týmu za úkol útočit na přední pozice. „Chtěl bych být na pódiu, ale bude to tvrdé,“ tuší před sobotním pokračováním.

Druhá etapa spojí Krnov s Dlouhými Stráněmi (123 km), v neděli etapový závod vyvrcholí úsekem Jeseník - Jeseník (160 km).

Jaká byla první etapa?
Hodně rychlá. Splnili jsme cíl dojet pohromadě a neztratit čas. Cítil jsem se dobře, ale kopce byly táhlé, rychlé a byla to hodně rozdílná etapa proti té druhé. Zatím si nemám na co stěžovat, nohy mi jedou dobře. Rozhodovat se bude na Dlouhých Stráních.

Závěrečný výšlap k horní nádrži přečerpávací elektrárny by vám měl sedět?
Doufám. Vyhovují mi delší kopce, a pokud se mnou bude spolupracovat tělo, bude to dobré.

Sázíte na znalost trati?
Všechny etapy máme díky Závodu míru najeté a já jsem z Lanškrouna, odkud to není daleko, takže zdejší kopce trochu znám. Mám na Dlouhých Stráních vytipovaná obtížná místa, ale jestli to bude na nástup, to se uvidí, až jak pojedou nohy.

Říká se, že je to nejtěžší kopec v republice. Souhlasíte?
Je to určitě nejtěžší kopec v republice, který jsem zatím jel. Nebyl jsem na Šumavě, Krkonoše tolik neznám. Není to tak dlouhé jako Praděd, ale tím, jak je to prudké, je to obtížnější.

Koho si budete muset hlídat?
Mám nějaká jména vytipovaná už z minulých závodů: Adriena Costu z USA, Enriqua Masu ze Španělska, určitě jsou tu i silní Italové a z Britů Geoghegan. V první etapě bylo vidět na lídrech, že jezdili víc schovaní a nechávali za sebe pracovat svůj tým, který kontroloval nástupy a úniky. Bylo vidět, že se šetří, tak uvidíme.