V Romans sur-Isere, cíli šestnácté etapy, šplhala v úterý rtuť teploměru k 35 stupňům, ulice se měnily v betonovou výheň.
Dnes, na nejvyšším bodě etapy a zároveň i na střeše této Tour, má být podle předpovědi stupňů jen patnáct.
Přesto se tu cyklisté budou potit znovu. Patrně mnohem víc.
Peloton dnes vyráží vstříc hoře hor.
Do průsmyku Galibier.
Zdeněk Štybar zná obávaného obra dosud jen z vyprávění a z televize. V knize s itineráři etap si nalistoval ty dvě alpské, pohlédl na profily Galibieru i čtvrtečního Izoardu a... „Radši to zase rychle zavřu.“
Roman Kreuziger už Galibier vyjel, při ročnících 2008 a 2011. „Velmi dlouhé a těžké,“ vzpomíná. Že má stoupání „pouze“ sedmnáct kilometrů? Ta informace je zavádějící. Společně s předchozím průsmykem Telegraph, odděleným jen krátkým sjezdem, jde dokonce o 35 kilometrů. „Oba kopce na sebe v podstatě navazují,“ připomíná Kreuziger.
Na scéně Tour se Galibier a s ním poprvé i Alpy zjevil poprvé v létě 1911.
O rok dříve závod poprvé zamířil do Pyrenejí, přičemž jezdci přejeli (či mnozí spíše prošli vedle svých kol) i Tourmalet a Abisque.
„Tak příště do Alp, ne?“ navrhl po pyrenejském dobrodružství Alphonse Steines, pobočník ředitele závodu Henriho Desgrange.
„Který průsmyk?“ otázal se Desgrange.
„Galibier. Je vyšší, těžší a studenější než cokoliv, co jezdci dosud zažili.“
Třináctého července 1911 tudíž vedla 366 kilometrů dlouhá etapa z Chamonix do Grenoblu přes průsmyky Aravis, Telegraph a Galibier, až do závratné výše 2556 metrů. Galibier byl stále pokryt sněhem a cesta, vybudovaná roku 1876, byla směsicí štěrku a bláta, využívána jen dřevorubci a pašeráky.
Mezi sněhovými bariérami se cyklisté plahočili vzhůru. Na kolech, většina však opět vedle nich. Jediný Emile Georget tu údajně z kola neslezl. V cíli této drsné alpské zkoušky vypadal v Grenoblu jako bahenní příšera, padl vyčerpáním na zem, pohlédl na funkcionáře a procedil mezi zuby: „Tohle vám dává důvod k přemýšlení.“
Desgrange byl každopádně nadšen. Galibier poté povýšil ve svých očích i nad pyrenejský Tourmalet, stal pro něj symbolem Tour. Do listu L ́Auto po etapě psal: „Dnes, mí bratři, jsme se stali svědky vítězství inteligentního života nad zemskou tíží. Ačkoli neměli křídla, naši muži byli schopni šplhat do výšek, kam ani orli nevyletí.“
Sedmapadesátkrát se od těch časů aktéři Tour na Galibier vydali, naposledy v roce 2011. Tehdy se na počest stého výročí drápali nahoru hned dvakrát a poprvé byl na vrcholu cíl etapy. Andy Schleck poctil jubileum triumfem po úžasném 60kilometrovém sólu.
„Nanajdete druhé takové stoupání,“ vzpomíná dnes Schleck. „Připadal jsem si, jako bych po té úzké silničce jel až do nebe.“
Dnes bude po překonání Galibieru následovat ještě symbol tohoto ročníku, sjezd do cíle. „Věřím ale, že kdo bude první na vrcholu, ten také dojede první do cíle v Serre Chevalier,“ říká Roman Kreuziger. „I když případný protivítr by mohl při sjezdu nahrát početnější skupině pronásledovatelů.“
Každopádně ten jezdec, který jako první přejede vrcholem průsmyku, vydělá 5000 eur. Tady, u pomníku Henriho Desgrange, se totiž bude „rozdělovat“ mimořádná prémie, nesoucí jméno praotce Tour.
Jméno muže, jenž Galibier miloval víc, než kteroukoli jinou horu.