Její sport zatím v Česku nejvíc proslavili muži – zlatý olympijský medailista Vítězslav Mácha nebo současný reprezentační trenér a medailista ze světových i evropských šampionátů Marek Švec.
Dvacetiletá Adéla Hanzlíčková by mohla zápas zpopularizovat i mezi ženami. Ještě jako teenagerka byla v dubnu pátá na mistrovství Evropy žen, v červnu přidala bronz z evropského šampionátu juniorek.
A teď má členka pražského Centra sportu Ministerstva vnitra šanci uspět také na „dospělém“ mistrovství světa, které v uzbeckém Taškentu začíná v pondělí.
S jakým cílem do Uzbekistánu vyrazíte?
Určitě bych nerada prohrála hned v prvním kole. Medaile je asi nereálná, protože soupeřky znám a tuším, jak to bude těžké. Ale do osmého místa bych byla spokojená.
Když trochu odbočím: jak se vůbec holka dostane k zápasení?
V deseti letech jsem nastoupila do sportovní třídy na základní škole a tam byl tehdy hlavní sport právě zápas. Bylo to povinné, ale rychle mě to začalo bavit, a i když jsem měla pár menších pauz, vždycky jsem se nakonec vrátila.
Co je na tomhle sportu nejlepší?
Asi kreativita. Člověk si může vymýšlet své vlastní kombinace, navíc je to kontaktní sport, což mě vždycky lákalo. Bavilo mě rvát se.
Už odmala?
No, vyrůstala jsem mezi samými kluky: brácha, bratranec... Ne, že bychom se nějak hrozně prali, spíš to bylo takové kočkování, hráli jsme si. Ale bavilo mě to a už jsem u toho zůstala.
Co na to rodiče? Neříkají, že by z vás radši měli třeba gymnastku nebo tenistku?
Ne, jsou úplně v pohodě a maximálně mě podporují. Hlavně táta: čím jsem úspěšnější, tím víc je nadšený, začalo ho to hrozně bavit. Teď do Uzbekistánu pojedou on a brácha se mnou, chtějí to vidět naživo. Spíš děda s babičkou se dřív ozvali – ptali se, proč jsem se nedala třeba na tancování, že tohle na holku nepasuje. Ale už si zvykli.
Specifikem vašeho sportu je nutnost shazovat kila v krátkém čase. Jak to zvládáte?
Mám s tím trochu problémy. Nerada se v čemkoli omezuji a o jídle to platí dvojnásob.
Hrozilo někdy, že byste to před vážením nestihla?
U mně je to vždycky trochu drama. Snad můžu prásknout, že na mistrovství světa juniorů jsem ještě v den vážení měla dvě a půl kila přes a za pár hodin jsem to musela shodit. Navlékla jsem na sebe co nejvíc oblečení, běhala jsem dokola, pak jsem vlezla do sauny, osprchovala se... A pak znovu. Nakonec to naštěstí vyšlo.
Největší úspěchy přišly, když jste v březnu přešla do Prahy. Byl to velký zlom?
Jasně. Mám tu úplně jiné podmínky než předtím v Brně, trénuju dvakrát denně, v areálu mám zajištěné ubytování, tréninkovou halu. To je potom znát.
Jak se vám daří stíhat školu? Tu studujete dál v Brně, že?
Ano. Speciální edukaci bezpečnostních složek. Musela jsem si formu studia změnit na kombinovanou, takže docházím jen v pátek. Stíhat se to dá, odjíždím vždycky už ve čtvrtek, abych to druhý den stihla od rána.
V Taškentu byste ráda skončila v elitní osmičce. Jaký cíl si stanovíte potom?
Hodně mě láká olympiáda. Příští rok začínají kvalifikační turnaje, takže přípravu začnu už od října a půjdu do toho naplno. Nechci to zakřiknout, ale snad by se to mohlo povést. Doufám.
