„Vůbec nic o sobě neříkala,“ vybavila si Jitka Horníková. „Každý tady věděl, že je dobrá, ale to jsme se víceméně dovídali z novin.“ Velká skromnost, žádné vytahování. „A to ještě na základce jezdila na kajaku.“
Dobře ví, že Neumannová začínala na sjezdovkách a až potom přišly běžky, které se staly jedničkou až na gymnáziu. „Na kajaku měla i v rámci republiky už tehdy úspěchy,“ připomíná.
Po chvilce přinese balíček a v něm fotografie malých dětí z tabla, které si tehdy její třída udělala. Kateřina Neumannová je na jedné z fotek jako tříletá, možná čtyřletá. Nesedí, nepózuje. Hraje badminton.
Její spolužáci jí tenkrát v osmé třídě na tablo napsali: Je to velká sportovkyně, ráda také sedí v kině. Pádlo, lyže hravě zvládne, důvody má k tomu pádné.
„To vymyslely tenkrát čtrnáctileté děti,“ připomíná kantorka. „Je to dost dobrá charakteristika.“ A přidává svou: „Byla neuvěřitelně pilná a ve škole ukrutně soustředěná. Měla absence, protože jezdila na závody a v zimě hodně lyžovala. Ale stačila.
Byla přirozeně inteligentní a velmi vnímavá a chytrá. Takže školu zvládala pořád na samé jedničky.“ Otázce, jestli někdy dostala pětku, se Jitka Horníková pousmála. „To si fakt nevzpomenu,“ říkala. „Ale u mne z češtiny byla naprosto perfektní. Měla čistou jedničku.“
Jednou prý byla dvojka z chemie. Asi v pololetí osmé třídy. „To byla jediná dvojka na vysvědčení za celou osmiletou školní docházku.“ A ještě prý ta dvojka nebyla tak jasná. Bylo to na rozhraní s jedničkou a jen těsně se známka zhoupla. „Asi tak,“ smála se Jitka Horníková.
I ona byla na tablu jako malá. Nemohla třídu zklamat, když spolu všichni dobře vycházeli. „Každému pomůže ráda, je to naše druhá máma,“ pochválila ji tenkrát třída.
Po chvilce se Jitka Horníková omluvila. Zvonilo. Spěchala za dětmi do další hodiny.
