Bylo mezi žáky velké haló, že je učí světová lyžařka?
Já si nejsem vůbec jistá, jestli všichni vědí, kdo je učí.
Jak to?
My jsme jim to neřekli. Možná to někteří vědí, ale nedávají to znát.
Ale představili vás přece, ne?
No právě že ne. Řekli jsme, že tu máme na praxi novou paní učitelku. (smích) Takhle jsme to vyřešili.
Takže pro autogram si děti zatím nechodí.
Ne, je to základka, jsou ještě nesmělí. Pro ně jsem prostě učitelka.
Jaké to je, postavit se před třídu plnou žáků?
Docela náročné, já nejsem zvyklá hodinu nahlas mluvit, takže hlasivky dostávají zabrat. Hodiny tělocviku jsou samozřejmě jednodušší, k tomu mám blíž.
Zlobí vás děti?
Zatím jsem měla jen šesťáky a ti jsou natěšení a aktivní, musím to zaklepat. Teď mě čeká devátá třída, tak uvidíme. Tam se už neprobírá nová látka, jen se opakuje, a vymyslet opakování na tři čtvrtě hodiny pro mě není zrovna jednoduché.
Co zrovna probíráte?
Šestá třída zrovna začíná biosféru, takže jsme se dostali do jednotlivých oblastí – včera jsme stihli savany nebo pouště.
Musíte se hodně připravovat, nebo vědomosti sypete z rukávu?
Kdybych řekla, že zeměpisu rozumím, tak bych pěkně lhala. (smích) Takže ano, připravovat se musím, protože se děsím toho, že se mě děti na něco zeptají a já to nebudu vědět. Snažím se vyplnit hodinu tak, aby neměly čas se ptát.
Mimochodem, jak dlouho už studujete pedagogickou fakultu?
Dlouho. Jsem tam sedmým rokem a studium je přitom čtyřleté. Hodně přetahuju, nebýt vstřícného vedení školy, už tam asi nejsem.
Hýčkají si vás jako vzornou reprezentantku univerzity, ne?
No, já se tak nějak snažím studovat, ale moje sestra Šárka, která dělá jiný obor, je na tom určitě líp. Ta je vedená jako dobrý student, já jsem tam za tu strašnou.
Nikola SudováAkrobatická lyžařka – jízda v boulích Přezdívka: Nikita |
V kterém jste vlastně ročníku?
Ve čtvrtém, ale to se dá těžko přesně říct. Některé předměty ze třeťáku mi ještě chybí, ale ty povinné mám hotové.
Studuje s vámi v Liberci ještě někdo ze známých lyžařů?
Vím, že to zkoušel běžec Dušan Kožíšek nebo sjezdař Filip Trejbal. Ale většinou doplatili na to, že po nich někdo opravdu něco chtěl.
Ale vy jste vytrvala.
První rok byl trochu složitější, vyučující se snažili člověku dokázat, že na to nemá, ale to je na každé vysoké škole, že ho nejdřív dusí. Za každou hodinu, kterou jsem promeškala, jsem dělala práci navíc. Ale od druhého ročníku zjistili, že to myslím vážně, a že nechci školu nějak extra flákat. Máme určité dohody a funguje to. Studiu se věnuju hlavně v dubnu a v květnu, i když některé předměty se dají zvládnout i na podzim.
Kdy studium ukončíte?
Potřebuju ještě jednu učitelskou praxi, což je zase až za rok. V příští sezoně jsou olympijské hry a můj cíl bude asi jinde než ve splnění školních věcí. Po olympiádě bych ale chtěla studium nějak ukončit. Jenže mě čeká ještě diplomová práce, pak bude mistrovství světa... No uvidíme.
Jak to vypadá s vaším poraněným kolenem, se kterým jste dokončovala sezonu?
Zatím nevím. Ale cítím ho, ačkoli už týden nemám aktivní pohyb, takže tam asi něco bude. Čekám, až si na mě udělá čas docent Kolář, a ten rozhodne, co s tím.
Je ve hře i operace?
Ano. Pokud je to meniskus, zásah bude nutný. Ale není to nic vážného, za tři týdny bych měla zase trénovat.
Prožila jste úspěšný měsíc. Skončila jste třetí na mistrovství světa a sezonu jste zakončila druhým místem ve Světovém poháru. Jste spokojená?
Celkově ano. Dokázala jsem, že mám na to bojovat o přední místa i bez dvojné helikoptéry (skoku, při němž se ve vzduchu dvakrát otočí dokola o 360 stupňů). Kvůli zdravotním problémům se nám ji bohužel nepovedlo zařadit. V posledním závodě mohl být výsledek ještě o kousek lepší, byla jsem v uvozovkách až druhá a kdybych vyhrála, skončila bych v celkovém hodnocení třetí, a ne čtvrtá.
Je ta vaše dvojná helikoptéra tak důležitá pro úspěch?
Není důležitá, dokud udržím krok s ostatními se stávajícími skoky.
Pokud ale nějaká soupeřka začne skákat excelentně nový skok, musím být připravená vytáhnout dvojitou helikoptéru. Proto říkám, že není nutné ji na olympiádě zaskákat, ale je nutné ji mít připravenou. Pro jistotu.
Jakou roli hraje v boulích rychlost?
Když je člověk rychlejší, působí na rozhodčí agresivněji a zároveň se dostane při skocích výš, což je dost důležité. Padesát procent úspěchu je samozřejmě technika jízdy. Organizátoři naštěstí posunuli horní můstek víc ke startu a ten spodní víc k cíli, takže vznikla větší střední část, ve které může vyniknout technika.
V posledních dvou letech kraluje ve vaší disciplíně Japonka Uemuraová. Je opravdu tak nepřekonatelná?
Ona se vždycky zblázní až ke konci sezony. Loni třeba začala vyhrávat až po závodě v Mariánských Lázních, který byl na začátku března, ale od té doby byla k neporažení. Nevím jak to dělá, ale Japonci mají výborný tým se skvělými vztahy i zázemím.
Kdy se na vás výkonnostně dotáhne vaše sestra Šárka?
Dělá se pro to všechno. Po operaci kolena byl hlavní úkol, aby se dostala tam, kde byla před zraněním. Teď je otázka, jestli se dostane ještě výš. Ona je trochu jiný typ než já, není tak dravá. Je to takový snílek, ráda píše a má další zájmy.
Jste cílevědomější?
Spíš houževnatější a větší realistka. Šárka je zas dobrá v jiných věcech. Nevím, možná jí není extra dané, aby byla nejlepší ve sportu.
Možná vás čeká operace kolena a brzy se zase začnete připravovat na novou sezonu. Stihnete dovolenou?
Nedovedu si představit, že od května začnu trénovat a nezajedu si někam na čtrnáct dní k moři. Většinou to plánuju tak, abych měla nějaký pohyb, takže v místě musí být tenisové kurty nebo golfové hřiště. Ale všechno se odvine od toho kolena.
Jak dobře hrajete golf?
Chytlo mě to, ale abych byla dobrá hráčka, musela bych trénovat, a na to nemám čas. Nemám ani žádný handicap, ani klubovou kartu. Ale úplný antitalent snad nejsem.
Jak jste se ke golfu dostala?
Známý si na soustředění přivezl golfové hole, a když jsme si pak na trávníku zkoušeli odpaly, povídá mi: Ty na to máš nadání. Tak jsem si nakoupila vybavení a víte jak to dopadlo? Až za půl roku jsem ho vytáhla z igelitů a vyrazila na hřiště. Taková já jsem golfistka.
Ještě válčíte s lyžařským svazem o peníze?
Teď jsme na mírové bázi. Za letošní i loňskou sezonu jsme to nějak finančně urovnali. Problém není ani tak se svazem jako s naším úsekem akrobatického lyžování. Jako závodník na dohadování nemám čas, to bych nedělala nic jiného.
Už dva roky jste členkou manažerské stáje Kateřiny Neumannové, takže na to máte lidi, že?
Dá se to tak říct. Pro mě by to bylo jednání na rok, protože je to pořád dokolečka. V návrhu smlouvy na letošní rok jsem třeba neměla garantovanou ani korunu a ještě navíc po mně chtěli nějakou reklamní plochu. To jsme odmítli. Když člověk dal nějaký protinávrh, z druhé strany se nikdo neozval. Ale jak říkám, teď je to na dobré cestě a snad to tak bude pokračovat.
Je vám líto, že zima už končí?
Ani ne. Já mám jaro ráda. Poslední dobou čím dál víc. Když přijedu ze závodů, dávám lyže do rohu a nechci je měsíc ani vidět. Celou zimu jezdím na sněhu, ale mám ráda, když nakonec sleze a všechno se začne zelenat.
