Muž, jehož si většina tenisových fanoušků kromě zábavné hry pamatuje především pro dredy, marihuanové opletačky či slabost pro krásné ženy, dostal tuhle zodpovědnost nezvykle brzy.
Zvlášť v kontrastu s tím, co během kariéry občas spáchal: Yannick Noah se poprvé stal kapitánem daviscupového týmu Francie již v 31 letech.
A premiérově slavil hned na úvod svého úřadování, v roce 1991. To, že tehdy Francouzi zdolali USA, mu dle ESPN „dalo nálepku zázračného muže“. Další titul si vychutnal v roce 1996 – a nyní může někdejší bouřlivák radostně křičet do třetice.
Vítej, kapitánský hattricku: Noah to zase zvládl, jeho chlapci přetlačili Belgii 3:2 na zápasy. Steve Darcis totiž v rozhodujícím, pátém duelu zcela propadl a domácí Lucas Pouille jej smetl z kurtu 6:3, 6:1, 6:0.
„Tím startuje jeho velká kariéra,“ ocenil Noah svého 23letého svěřence. Pouille společně s Darcisem odvál i veškerou naději na to, že by snad Belgičané poprvé dobyli slavnou „salátovou mísu“.
Kdepak, ceněná tenisová trofej se vrací ke klasickému majiteli.
Francie, gigant dějin Davis Cupu, má pohár číslo 10. Tím se dotáhla na dělené třetí místo s Velkou Británií. Druhá Austrálie (28) a vedoucí USA (32) se nacházejí v jiných sférách, neboť v letech 1937 až 1973 se na trůnu střídaly pouze tyhle dvě země a hlavně patří mezi „otce-zakladatele“, takže kromě nich v samých počátcích braly tituly už jen právě Velká Británie s Francií.
Když hvězdy zůstanou doma
Davis Cup je soutěží s noblesní tradicí, poprvé se hrál v roce 1900: ve světě rakousko-uherské monarchie, osmanské říše a německého císařství. Zároveň však úctyhodné dějiny čím dál častěji narážejí na tok současnosti. Davis Cupu chybějí ti nejlepší z nejlepších, neboť je tenisový kalendář ždímá do poslední kapky potu a na reprezentaci zbývají síly a ochota málokomu.
Takto tedy vypadala letošní úvodní kola: Češi bez Tomáše Berdycha, Švýcaři bez Rogera Federera i Stana Wawrinky, Španělé bez Rafaela Nadala, Chorvaté bez Marina Čiliče, Britové bez Andyho Murrayho.
I proto je Francie patrně tím nejlepším možným šampionem.
„Už je to dávno, co jsme slavili naposledy,“ připomněl Noah před finále poslední titul (2001). „Je tedy na nás, abychom psali dějiny.“
Jen čtyři země mají v nejlepší dvacítce žebříčku ATP aspoň dva borce, kromě Španělů, USA a Švýcarska právě Francouzi. A Jo-Wilfried Tsonga (16.) i Lucas Pouille (18.) přijeli reprezentovat. V soutěži chybějících hvězd vytvořili silný, vyrovnaný pár. Málem to nestačilo, hrdinný David Goffin zvládl za Belgii oba singly. Klíčový debl však pomohl zlomit i troufalý Noahův tah.
„Kluci mě zachránili,“ pronesl legendární bonviván poté, co poslal duo Richard Gasquet a Pierre-Hugues Herbert do první společné čtyřhry v životě – neboť v nominaci opomněl Nicolase Mahuta, který to s Herbertem dotáhl až na Turnaj mistrů: „Celý zápas jsem na Mahuta myslel. Věřil jsem, že je to správná volba. Ale bez ohledu na to, kolik jsem toho odehrál i odtrénoval, chce spousta lidí dál mou hlavu.“
Žádné fanouškovské popravy se nekonají, na Noahově krku visí třetí zlato.
A více než stoleté dějiny Davis Cupu pádí dál – v roce 2018 po dlouhé době bez Čechů, kteří si po pádu do 1. divize vyzkoušejí zkrácený dvoudenní duel na dva vítězné sety. I mimořádně tradiční soutěž totiž reaguje na nutnost změn.
