„Věřím, že půjde o nezapomenutelný šampionát,“ tvrdila po sobotní thrillerové kvalifikační výhře 31:30 nad Ukrajinou v Mostě.
Žije Švédsko už teď Eurem?
Ano! Hrozně moc ho propagují, mají ambasadory v každém městě, pořádají různé akce. Chtěla bych si zahrát domácí mistrovství v našem městečku. Kdyby nám tam vylosovali skupinu, bylo by to fajn. Já to beru tak, že Švédsko je pro mě domácí, ať budeme hrát ve Stockholmu, Malmö nebo kdekoli jinde. Házenou tam hrozně žijí, společné finále chlapů a žen se hrálo v Malmö a přišlo sedm tisíc lidí. Úžasné! Na Švédky budou plné haly, bylo by skvělé je dostat do skupiny.
Jak vám to šlo v Kristianstadu?
Zůstávám, ale sezona moc úspěšná nebyla, taková nahoru dolů. Zachránily jsme 1. ligu. Já si zvykala déle, než jsem čekala. Ale pak mi trenér začal hodně věřit a druhý půlrok byl ode mě fakt dobrý.
Užívala jste si to?
Všechno. Česko a Švédsko se nedá srovnat, už jen ta mentalita lidí. Chodí nám průměrně 900 až tisíc lidí na zápas, to je jako v Mostě, na chlapy čtyři tisíce, jsou to mistři. Město dýchá házenou, všichni fandové jsou v oranžovém tričku v barvě dresů, autobusy jezdí s vlajkami.
Oranžový trikot jste nosila také v Mostě. Symbolické, že?
My letos měli modré, ale teď z Kristianstadu chtějí udělat oranžové město. Je to hlavní barva tamních házenkářů, budeme ji mít i my, fotbalisté a fotbalistky, taky hokejisté. Je to ohromně sportovní město. Ačkoli jsem se toho rozhodnutí bála, jsem teď strašně spokojená.
Co život ve Švédsku?
Přechod byl těžký, tvrdý. Začala jsem se spoléhat na sebe. Nové město, noví lidé, nový jazyk. Chvíli trvalo, než se holky rozmluvily anglicky, já začínám švédsky. Chodím do školy pro imigranty, takže můžeme říct, že jsem imigrant, i když nejsem (smích). Z 25 spolužáků je 18 z Arábie. Nahlížela jsem na ně jinak, ale zrovna oni jsou příjemní, chtějí se řeč naučit a pracovat. Není to tak hrozné, jak jsem si myslela. Ale imigrantů je tam fakt hodně, už proti tomu začínají šlapat.
Kde bydlíte? Naučila jste se vařit?
V domku. S jednou holkou, co končí, a s Luckou Satrapovou. Brzy se budeme stěhovat, není ideální vídat spoluhráčky celý den. Upřednostňuji bydlet sama. V týmu je ještě Martina Crhová, jsme tři Češky. A jídlo? Teď budu znít jako mamánek, ale když jsem se stěhovala, maminka mi navařila na dva měsíce dopředu. Navíc jídlo se tam nedá srovnávat. Masové kuličky jsou hrozně dobré. Kuřecí, to je úplně jiný level než v Česku. Prostě jiné kuře.
Ve Švédsku jste se zabydlela. Podaří se vám to i v nároďáku?
Budu se snažit! Baví mě tréninky, starají se o nás, i akce mimo jsou úžasné. Teď šlo o můj čtvrtý zápas a chci poděkovat trenérům a holkám, že mě vzali mezi sebe.
Vrátila jste se do mostecké haly. Jaký byl comeback?
Moc pěkný, fanoušci byli skvělí. A pořád na mě nezapomněli. Musím jim poděkovat. Zase nás k vítězství dotlačili, moc nám pomohli.
Co pro vás znamená postup?
Velkou událost, zažila jsem to jen v dorostenkách. Tohle je víc.
Jaká je vaše role?
Především bych měla holkám pomoct v obraně, což se na začátku zápasu moc nepovedlo, nechaly jsme si je chviličku utéct. Poslední dobou mě trenér zkouší na pivotu, což je pro mě nezvyklá role, ale postavově to jde. Když to natrénuju a začnu signály z pivota víc chápat, mohlo by to fungovat.
Dostat se do konečné nominace na šampionát je asi sen, že?
Určitě, ale to je hodně daleko, až v prosinci, v půlce sezony. Asi bude záležet na momentální formě.
