Je právě poločas, Slavia hraje nula nula s Hradcem Králové. Diváci scházejí z tribuny a diskutují. Téma mají jediné. "Bez těch Došků je to špatný, dneska nevyhrajeme," je slyšet z kdejakého hloučku. Vedou se přenice, zda z nemocných dvojčat chybí víc střelec Tomáš, nebo o pár minut starší záložník Lukáš. Oba jsou symboly novodobé Slavie, kde se tradiční technika a kombinační kumšt snoubí s "doškovskou" dravostí a důrazem. Stejné vlohy má i Luděk Zelenka, další, kdo nenastoupil. První poločas byl vzpomínkový na starou Slavii. Taková bývala před víc než rokem, kdy neměla Došky a Zelenku. Na hřišti zoufalá snaha a užitek malý. Přelévalo se to v bezradnost a nervozitu. "V útočné fázi jsme dneska nebyli tak úderní jako jindy. Změny v sestavě byly znát," uznal i trenér František Cipro. A potom se vše obrátilo. Favorit na pohled hladce vyhrál 3:0, ale musel šlapat víc, než původně čekal. Z kabiny vychází Ivo Ulich. Směje se a neustále vtipkuje. Proč velkoryse přihrával nováčku Svobodovi na gól, když ho mohl pohodlně dát sám? "Abych udělal něco pro lidi, takhle to bylo hezčí, že jo," rozjíždí se Ulich ve vyprávění. "A taky jsem to udělal naschvál, aby on musel dát nějaké zápisné. Bude platit dvakrát, za první zápas v lize i první gól, to si dneska nic nevydělá." Jak se on, záložník, cítil po dlouhé době v útoku? "Mně je jedno, kde hraju. Ale v útoku mě víc pokopou." Ulich před chvilkou vyšel ze sprchy, stojí na chodbě, ovázaný ručníkem. Vypadá nesmírně spokojeně. Přihrál na dva góly, podobně jako Pavel Horváth hrál výborně. Po skvostném dloubáku právě Horvátha mohl skórovat i Ulich, napálil míč volejem rovnou ze vzduchu a trefil břevno. Jak se taková parádní akce povede? "Jednoduše. Jakmile vidím, že si Pavel rovná míč na levačku, hned si nabíhám." Dva metry vedle něj stojící Horváth přidává vysvětlení. "Křiknul si, jinak by míče nedostal." Popovídat s novináři si jdou na chodbu i další slávisté. Vládne pohoda. První poločas je zapomenutý. I osmnáctý zápas v ročníku jsme neprohráli, tak proč to víc rozebírat, myslí si hráči. "Ani v poločase jsme nebyli nervózní. Nesmíme. Kdo je nervózní, začne kazit. Ne, tohle nesmíme. Jedeme na titul," loučí se Ulich.
28. února 2000
