Je unavený, vyždímaný. Jako by mu to množství lidí, co kolem něj neustále krouží jako satelity po orbitu, ubíralo kyslík. „Můj den snů? Nedělat absolutně nic! Jen hrát na PlayStationu, dát si dobré jídlo. Udělat si pohodu. Odpočívat,“ říká Usain Bolt. Říká to hodně tiše. Má všeho dost.
Ostrava, konec května, rok 2012. Tehdy jsem ještě nemohl tvrdit, že hovořím s nejlepším atletem dějin. Jamajský úkaz potřeboval přidat tři zlatá razítka, tři medaile z her v Londýně. Jistě, už vyhrál třikrát v Pekingu 2008. Vlastnil světové rekordy, co by ještě pár let předtím působily jako troufalé sci-fi.
Ale pořád to potřeboval potvrdit. Potřeboval svoji trojitou obhajobu – což jej očividně mačkalo. Jeho manažer Ricky Simms nervózně popocházel okolo a sledoval hodinky s frekvencí, která by odpovídala rychle zaběhnuté stovce. A co si budeme povídat: máte-li svých pár minut na povídání s nejsledovanějším sportovcem světa, nepřidá vám to.
Rozhovor zanechal zcela jiný dojem než oficiální tiskovka, na které Jamajčan předvedl svoji „klasiku“, tedy gesta, grimasy, emoce. Byla to vzácná možnost aspoň trochu nahlédnout do nitra Boltova světa.
Ostrava jich nakonec nabídla tolik! Na žádný jiný mítink planety nejezdil tak často. Ani do Perského zálivu, ani do Londýna, který s Ostravou nakonec po této středě „prohraje“ poměrem 8:9. Ani do New Yorku, ani do Curychu, nikam.
Jelikož poprvé dorazil jako devatenáctiletý kluk a nyní se loučí jako třicátník na konci kariéry, kopírovalo dění na setkáních v hotelu Clarion a při závodech na vítkovickém stadionu celý Boltův život.
Startoval jako rozverný, rozjívený idol. Kdo by neznal jeho show! Pak jsem měl vzácnou možnost si potvrdit, jak hlučnou samotu podobné megahvězdy prožívají. Londýn se blížil, Bolta svými časy předčil krajan Yohan Blake. S manažerem Simmsem omezovali starty, nabídky k rozhovorům většinově odmítali.
„Kvůli olympiádě se všichni snažíme více trénovat a méně mluvit,“ popisoval. Času bylo málo už tak a Simms vše ještě zkrátil. Jenže unavený a snad i lehce nervózní šampion to zvládl.
A tak Bolt přijížděl znovu a znovu, navíc s již uvolněnějším výrazem. Měnil se. Kdo chtěl fotku či snímek jeho gesta-blesku, dostal jej, co by ne, ale nebylo to jako dřív. Čas nepředběhne ani nejrychlejší člověk dějin, a tak si našel cíl ještě větší než rekordy a medaile.
„Směřuji k zajištění mého odkazu,“ opakoval mi několikrát v roce 2015 v dalším formátu face-to-face, při další vzácné novinářské chvíli.
Působil dospěleji a opravdověji. Sympatičtěji, patří-li vůbec takové hodnocení do žurnalistické profese. Už žádný ostrý kontrast mezi „navenek“ a „doopravdy“. Jako by našel sám sebe.
A roky kvapily dál. Loni byli hlavními hosty jeho rodiče, pan Wellesley a paní Jennifer. Odpovídali na dotazy ohledně toho, kdy se (ne)dočkají snachy a výhledově také vnoučat. Řešili, co by tak jejich Usain mohl dělat po kariéře.
Pak zamířil do Rio de Janeira a takřka na dohled obří sochy Krista svůj odkaz třikrát pozlatil i do třetice (o štafetové zlato z Pekingu zpětně přišel kvůli dopingu krajana Cartera, takže se nedá napsat, že by jej ztratil vlastní vinou). Tam se definitivně stal ztělesněním božsky nadaného sprintera.
Nepřekonatelným.
V pondělí 25 minut odpovídal na tiskové konferenci; když jej něco rozesmálo, chechtal se upřímně. Nevypadal, že by jej „život po životě“ neboli dění po kariéře mělo rozházet. Ostravská svědectví o tom, jak se z talentu stala legenda a z mladíka zralý muž, definitivně končí.
Pokud příště přijede - a že to slíbil - učiní tak již jako „atlet na penzi“.
