Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Vzpěrač Pavlásek zvedal „železné rumpály“ na dvou olympiádách

Dnes si Petr Pavlásek, který v lednu oslavil sedmdesátiny, užívá důchodu. Společníka mu dělá fenka Nela. | foto: Marek Podhora, MAFRA

23 2017
Petr Pavlásek byl jako vzpěrač v těžké váze na dvou olympiádách a procestoval celý svět. Vzpomíná na útok teroristů v Mnichově nebo na šampionát na Filipínách, kde dostali hotelový pokoj bez oken. Začínal přitom s veslováním a atletikou v Týně nad Vltavou.

V minulém roce byl jednou z tváří kalendáře k projektu Jižní Čechy Olympijské. Letos v lednu oslavil sedmdesáté narozeniny. Petr Pavlásek se věnoval méně rozšířenému sportu. Alespoň pro Jihočeský kraj.

„No jo, máte pravdu. Zvedačů železných rumpálů v jižních Čechách moc nenajdete, jestli teda vůbec nějakého,“ pokyvuje hlavou muž, který žije v Týně nad Vltavou. Z něj pochází a do něj se po sportovní kariéře na začátku devadesátých let zase vrátil.

A má pravdu v tom, že vzpěračů na jihu Čech lidé moc nenajdou. A určitě ne těch, kteří by to dotáhli takhle vysoko. A jeho příběh je zajímavý.

Petr Pavlásek si totiž v životě mohl odškrtnout účast na řadě mistrovství světa a Evropy. Jel na dvě olympiády a figuroval i v tehdy prestižním souboji mezi vzpěrači USA a Evropy. Na druhé straně mu po kariéře zůstalo poničené zdraví a pachuť toho, že nejlepší roky nestrávil s rodinou, ale cestováním po světě po vzpěračských soutěžích.

„A víte, co je na tom ještě zajímavé? Já jsem sice sjezdil celý svět, ale znal jsem jen cestování mezi halami, hotely a letišti. A když jsem po revoluci letěl do Kanady, tak jsem si neuměl cestu pomalu ani zařídit. Dřív to za nás všechno někdo dělal a já ani neviděl pas,“ pousměje se Petr Pavlásek.

Přibral, tak skončil s veslováním

Na druhou stranu mu nikdo neupře řadu českých prvenství a velkou píli, již musel tréninku ve sportu, který nikdy nebude na výsluní, obětovat.

„Pavlásek závodil v době premisy – Čím více člověk váží, tím víc zvedne – což v případech Paula Andersona, Leonida Žabotinského, Rudolfa Manga a Vasilije Alexejeva dávalo smysl. Sám na výšku 185 centimetrů dosáhl maxima 172 kilogramů, na soutěžích míval 162 až 167 kilogramů,“ píše se o něm v medailonu na webu muscle-fitness.cz.

Když Petr Pavlásek závodil, měřil 185 centimetrů a na soutěžích míval váhu od...

Když Petr Pavlásek závodil, měřil 185 centimetrů a na soutěžích míval váhu od 162 do 167 kilogramů.

A právě s váhou je jeho příběh velmi úzce spojený. Petr Pavlásek se narodil dva roky po válce v Týně nad Vltavou. Už v padesátých letech mu zemřeli bratr i otec a on vyrůstal sám s maminkou.

„Měli jsme tehdy staršího učitele na tělocvik a ten nám klukům hodil míč a ať si hrajeme. Tak jsme si hráli. Jen tak. To byly takové naše sportovní začátky,“ popisoval. A pak přišla nabídka, aby s kamarády zkusil závody na pramici. Tak začal veslovat. „Jenže jsem rád jedl. A přes jednu zimu jsem přibral tolik, že když nám na jaře dali nové moderní lodě místo dřevěné pramice, tak jsem do ní skočil a hned ji prorazil. Čapli mě a šel jsem vrhat koulí,“ vzpomíná.

Atletická disciplína mu šla. Dostal se z Týna nad Vltavou do českobudějovického Slavoje a po maturitě zkoušel i přijímačky na Fakultu tělovýchovy a sportu do Prahy. Tam se ale nakonec nedostal. Podle vyjádření školy kvůli tomu, že nevyšplhal bez přírazu na laně.

„Seděl jsem o prázdninách doma a nevěděl, co budu dělat. Pak jsem si všiml inzerátu v novinách, že Elektropodnik hlavního města Prahy nabízí absolventům středních škol nástavbu i s možnou prací. Tak jsem se sebral a jednoho dne jsem vyrazil s elektrikářskou taškou do Prahy,“ vzpomíná.

Úspěšná 70. léta

Pokračoval s koulí v Tyršově domě. A když měl zdravotní problémy a do koule se nemohl pořádně opřít, vyměnil atletiku za vzpírání. Postupoval rychle. Dosahoval řady prvenství. Sám přiznává, že i proto, že v jeho váhové kategorii nebyla až taková konkurence.

A když se vrátil z vojny, stal se sportovním instruktorem v tehdejší Rudé hvězdě Praha, což byl sportovní klub ministerstva vnitra. A byl z něj prakticky profesionální sportovec.

Dnes si Petr Pavlásek, který v lednu oslavil sedmdesátiny, užívá důchodu.

To se psal konec 60. let a následující desetiletí bylo pro Pavláska nejlepší v kariéře. Na mistrovství Evropy reprezentoval sedmkrát s nejlepším umístěním a výkonem v roce 1976 v Berlíně, kde byl čtvrtý. Na mistrovství světa byl šestkrát s nejlepším umístěním v roce 1974 ve filipínské Manile, kde skončil také těsně pod stupni vítězů. Stal se pětkrát mistrem Česka a byl šestý na olympiádě v Mnichově v roce 1972. O čtyři roky později byl i na dalších olympijských hrách v Montrealu, ale tam byl diskvalifikován.

V Mnichově byl přímým svědkem toho, jak palestinští teroristé věznili izraelské sportovce. „Ještě dopoledne jsme s nimi trénovali a pak jsme se jen dívali, jak v místech, kde bydleli, pobíhají lidé v kuklách, a my neměli žádné informace. Vše jsme se dozvídali až z novin,“ popisuje. Při akci zemřeli i tři izraelští vzpěrači a jejich trenér.

Ve své kariéře si cení hodně vysoko čtvrtého místa na mistrovství světa v Manile. „Ani ne tak kvůli výkonu a výsledku, jako spíš kvůli těm podmínkám, ve kterých jsme to dosáhli. Náš tehdejší sekretář zapomněl organizátorům zavolat, že vůbec přiletíme. Nikdo s námi nepočítal. Tři dny jsme se bez peněz a jídla toulali po městě, než nás vůbec organizátoři ubytovali do pokoje hotelu, který neměl okna,“ usmívá se dnes při té vzpomínce. „Navíc tam bylo takové klima, že když člověk došel k čince na pódium, už z něj lilo. Já tehdy shodil snad dvacet kilo.“

Pracoval i na pražské radnici

Kariéru uzavřel na konci sedmdesátých let. A poté vystudoval policejní akademii a jako právník pak pracoval v organizaci Rudé hvězdy i svazových funkcích vzpírání, kde skončil po tom, co jeho tehdejší žena odjela do Švýcarska na návštěvu svého bratra.

Na ministerstvo vnitra se vrátil po revoluci. Pracoval i na magistrátu v Praze a na konci roku 1993 se vrátil do Týna nad Vltavou, kde pracoval na městském úřadě. Do důchodu odešel v roce 2011.

„Dnes už vzpírání nesleduju. Účastním se různých setkání bývalých vzpěračů a olympioniků, ale třeba do olympijského parku v minulém roce jsem nejel. To už mi zdraví nedovolí,“ vysvětluje muž, který má operovaná obě kolena a pravý loket a bez berlí už se neobejde. Co mu ale zůstalo, to je dobrá nálada.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze