"Otec v tom dělá čtyřicet let. Firmu založil v roce 1991, když odešel z pozice ředitele Kovošrotu Brno. Takže to bylo svým způsobem dané. Baví mě to, je to zajímavá branže, navíc záběr je veliký. Od hutní výroby až po zpracování a prodej kovového odpadu," říká o své druhé profesionální kariéře 35letý Dubš.
Jenže kromě práce ještě pomáháte trenérovi Zdeňku Haníkovi s Nadací Volejbalové akademie, píšete na jeho webové stránky komentáře, spolukomentujete, hrajete druhou ligu za Bučovice, účastníte se letních kempů... Jak to všechno stíháte?
Ale už jsem z volejbalu trochu vypadl. Druhou ligu hrajeme od října do března, léto je v podstatě volné. A ani nestíhám už moc trénovat. Články nepíšu zas tak často a spolukomentování je dané v sezoně a tím, že to vím dopředu, tak jsem si schopný to naplánovat.
Profesionální kariéru jste končil před pěti lety. Tehdy jste říkal, že ve firmě se musíte všechno učit od píky. V jaké pozici jste byl tehdy a v jaké jste nyní a co všechno už jste se stihl naučit?
Učit se budu do konce života. Když jsem do firmy přišel, tak jsem byl podle otcových slov pole neorané. Nevěděl jsem téměř nic. Dostal jsem do vínku obchod s hliníkovými slitinami, který dneska kvůli stavu v průmyslu musíme zavřít. A seznamoval jsem se s chodem celého uskupení. Jsme rozlezlí po celých Čechách a po Slovensku, ten záběr je hodně široký. Počíná to ekonomikou přes výrobní proces, konče managementem jakosti. Po pěti letech vím, čeho všeho se firma týká a můžu se ponořit ještě hlouběji.
Jak často vyrážíte na služební cesty jednat se zákazníky či obchodními partnery?
Ta situace je diametrálně odlišná od loňského roku. Do srpna to byl absolutně rekordní rok v této branži, co se týče tržeb, cen, komodit, objemu financování. Za loňský rok jsme udělali rekordní objem obratu. Jsme zasažení od září loňského roku a jenom sčítáme ztráty. Ta situace není jednoduchá.
Ivo Dubš
|
Jak výrazně vás ekonomická krize zasáhla jako podnikatele a jak přemýšlíte do budoucna?
Nás to zasáhlo dost drasticky. Jsme v podstatě na 50 procentech zaměstnanců, lidi jsou na 80 procentech platu a jeden pracovní den v týdnu jsou doma. Ale věřím, že po prázdninách se ta situace trochu pohne. Dobré to ale určitě není. Průmysl padá od loňského podzimu.
Jako volejbalista jste se soustředil především sám na sebe, na svůj výkon. Nyní řídíte i nějaký pracovní kolektiv, že?
Já už byl ve volejbale hodně týmovým hráčem a volejbal není o tom, abych odpovídal jen sám za sebe...
...navíc jste byl kapitánem reprezentace.
To už začalo nějak navazovat a řídím teď obchodní divizi, i když se smrskla. Na obchodní sekci je to osm lidí, na ekonomické pak deset lidí. Na to navazuje řízení dceřiných společností, na což už nejsem sám, ale dopadá to víceméně na mě.
Po maturitě jste šel studovat práva. Už tehdy jste věděl, že začnete pomáhat otci s firmou?
Měli jsme interní dohodu, že po skončení školy si budu čtyři roky hrát volně a nebudu se nijak omezovat, což stačí na to, aby člověk zapomněl, co se ve škole naučil (smích). A pak jsem si uhádal ještě pátý rok v Paříži. Pak jsem ze dne na den skončil a nastoupil do firmy. 16. června jsem odehrál poslední zápas a 19. už jsem byl v práci.
Do jaké míry to bylo vaše rozhodnutí a do jaké míry to bylo dané právě tou dohodou mezi vámi a otcem?
Bez mého rozhodnutí by to samozřejmě nešlo. Ale bylo správné. I kdyby byl každý další rok ve volejbale příjemný, tak o to horší by byl v podnikatelské branži. Protože vědomostí je potřeba hodně. A vrstevníci, kteří se mnou končili na fakultě, už jsou v pozicích a já teprve šplhám. Dneska s odstupem pěti let vidím, že jsem se rozhodl dobře.
Věděl jste už po střední škole, že chcete takhle pokračovat?
To určitě ne. V 19 letech jsem měl tendence odstředivé. Oťukat se a jít ven, jako všichni ostatní. A ani školu nedodělat. Tam byl zásadní tlak z domu, abych ji dodělal. Navíc do 22 let jsem byl doma vázaný, protože mamka byla nemocná. Potom umřela a teprve tehdy jsem byl schopný se z domu urvat trochu dál. Poslední dva roky školy jsem byl v Bratislavě, ale dodělal jsem ji, za což patří dík profesorům, protože to dnes na školách nebývá moc časté, že by se vycházelo vstříc studentům. Dnes je spíš tendence studuj, nebo sportuj.
Někdy se stane, že sportovec se stane podnikatelem, ale v něčem, co se sportem souvisí. Čím vás naplňuje práce v kovovýrobě?
Je různorodá. Není to jen o sezení v kanceláři. Začíná to vlastním managementem společnosti, práce s lidmi až po vlastní obchodní činnost. Jsem komunikativní typ, mluvím čtyřmi jazyky, takže jsem vybavený i díky sportu.
Otec je pořád aktivní nebo už firmu předává vám?
Delší dobu už tvrdí, že mi to předává, ale pořád je aktivní. Má jiný pohled na věc, spoustu zkušeností a pořád má sílu hrnout to před sebou. Jsme v pozici, kdy se věnuje víc financování a strategii, já dělám víc obchod. Doplňujeme se a zatím nám to funguje a jsem rád, že se s ním můžu každý den potkat.
Co vám slouží k relaxaci?
Mám rodinu a jsem za ni rád. Hodně jezdím, tak jsem rád, když můžu být doma, protože to člověka uklidňuje. Líbí se mi tvrdá rocková muzika a inklinujeme k ní s manželkou oba, takže jezdíme na koncerty. A volejbalu už nevěnuju tolik. V létě jezdím na kole, v zimě vyrazím na lyže. Ale je jasné, že práce zabírá hodně času.
Během kariéry jste měl operovaná obě kolena. Ta pořád fungují, když je sportovní zátěž mnohem menší?
Je mi teprve 35 let, takže se to tolik ještě neprojevilo. Posledních pět let jsem hodně chodil do posilovny, takže to drží díky tomu, koleno nemusí držet jen úpony. Což byla chyba ve dvaceti. Tehdy nebyla sportovní věda tak daleko, i myšlení hráče a trenérů bylo jinde. Pak jsem tyhle zkušenosti a vědomosti získal v zahraničních klubech. Zatím nějak proplouvám, ale musel jsem si koupit domů trenažér na veslování. Je to dobré na záda, ramena i kolena. Snažím se něco dělat, abych úplně nezakrněl.
Největší reprezentační úspěchy přišly až v posledních letech kariéry. Ani ty vás nezviklaly, abyste si kariéru prodloužil?
Ten první rok mě to pořád táhlo zpátky, ale jsem rád, že jsem se nevrátil. Návraty často nebývají moc slavné a českou ligu už jsem hrát nechtěl. I dneska, když se s klukama někde objevím a jdu na trénink, tak si říkám, že by to pořád šlo, ale už jsem vystoupil z vlaku a nastoupil do jiného. Jsem s tím srovnaný a tendence vrátit se už nemám.
Jak vzpomínáte na reprezentační úspěchy?
Byly samozřejmě pěkné, ale já začal až s Haníkem v 25 letech v roce 1999. Tehdy bylo mistrovství Evropy ve Vídni, ale tam jsem ještě nebyl. Potkali jsme se už na vánočním turnaji v Belgii, kde jsme reprezentaci porazili s Friedrichshafenem, i když byla oslabená. Tehdy po mně začali trenéři pošilhávat, ale předtím o mě moc zájem nejevili. Nechci to hodnotit ani s odstupem času. Já měl do té doby dva články v novinách, jeden se jmenoval "Odmítnutá role křoví" a ty názory se dodnes zásadně nezměnily.
Po konci kariéry jste ale ještě dělal manažera reprezentaci...
Když jsem skončil, tak jsem to dělal asi rok a půl. Seděl jsem i ve správní radě tehdy nově zvoleného předsedy svazu Lébla a já i Zdeněk Haník jsme do ní šli s nějakými úmysly. Rada byla sestavená z lidí, kteří na svazu dlouhodobě fungovali, a viděli jsme, že nějaký nový směr tam nebyl příliš možný. Nebyl o něj ani zájem, navíc jsem byl čím dál víc vytěžovaný prací, takže jsem po roce a půl na vlastní žádost odstoupil, Zdeněk udělal tři měsíce přede mnou totéž. Teď už to sleduju jen zpovzdálí.
Jaký je pohled na volejbal z pozice manažera?
Jako manažer jsem nastoupil s nějakými idejemi. Vždycky jsem vyžadoval od sebe maximalistický přístup a vyžaduju ho i v práci. A některá prohlášení hráčů a jejich chování k reprezentaci pro mě nebylo akceptovatelné. Jsem stará škola a myslel jsem si, že reprezentace je nadstavba k tomu, co člověk dokázal, a určitá forma odměny toho, že člověk mohl vyrůst v této republice. A když některé hráče vidím s jejich přístupem, tak je mi smutno. Chápu, že jsou unavení, ale to jsme byli všichni. Nejsem ochotný nasazovat svoje jméno, svoje schopnosti a kontakty, abych přitáhl peníze a ti lidé se mě pak ptali, co to je.
Jaká je perspektiva české reprezentace? Ve vaší éře bylo úspěchů více, teď už je úspěch probojovat se do závěrečných kol šampionátů.
Faktem je, že odešly silné ročníky 1974–76, pomalu končí i ročníky '77 a '78. A po revoluci se špatně přistoupilo k systému přípravy mládeže, šest let se pořádně nic nedělalo. Teď se to opět vrací do systému tréninkových center. Voda, která utekla, se nedá vrátit, ostatní sporty nám něco přetáhly, třeba florbal. Ale věřím, že s mládeží se dělá pořád dobře, k tomu směřuje i nadace kolem Zdeňka Haníka, aby se sem vnesl čerstvý vítr ve znalostech. Věřím, že volejbal mrtvý není, základnu si zachová. Ale je to o generační výměně, to nějaký čas potrvá.
Jakou úroveň má česká extraliga?
Vnímám ji jako velmi zajímavou z pohledu mladých. Nastává doba, kdy se silné ročníky vrací zpátky, a pro mladé je tak velká možnost se učit. Ale ve 22 letech se musejí sebrat a jít pryč. I za cenu toho, že ze začátku nebudou vydělávat moc. Kdo chce něco na evropské úrovni dokázat,musí jít ven a získat jiné návyky, úplně jinak se v zahraniční trénuje. Víc a razantněji.
Máte 3,5letého kluka. Už sahá po balonu?
Sahá a parametry bude mít asi taky, protože už má téměř metr dvacet. Ale meze mu asi klást nebudeme. Byl bych rád, kdyby k volejbalu čichl, naturel bude mít asi po mně. Já se mu budu snažit vytvořit možnosti.
