Vzhledem k masivnímu přílivu uprchlíků do Evropy by zřejmě málokoho překvapilo, kdyby se tento 26letý muž z amerického Ohia setkal se škaredými pohledy.
To každopádně odmítá: „Musím říct, že za tu krátkou dobu, kterou jsem tady dosud strávil, jsem se zatím nesetkal s žádnou negativní reakcí.“ Naopak, po měsíci a půl oceňuje vřelost zdejších obyvatel: „Čechy jsem zatím poznal jako velmi milé lidi. Jen bohužel často nemůžeme navázat konverzaci, jelikož já neumím česky a oni neumí anglicky.“
Načež s humorem připojí: „Česky jsem se zatím naučil pouze dvě slova:,ahoj‘ a pak taky,čau‘.“
Několik hovorů přes Skype
Jeho příběh o tom, jak se z amerického Ohia ocitl uprostřed Evropy, má poněkud zajímavé linky.
Už dlouho snil o tom, že by si chtěl zahrát americký fotbal kdesi v zámoří. Jen nevěděl kde.
Shodou okolností sledoval na sociální síti Instagram fotografie jednoho místního hráče, který hraje americký fotbal za nedávno vzniklý tým Vysočina Gladiators. Upřímně přiznává: „Tehdy jsem netušil, kde Česká republika leží.“
Z vlastní iniciativy postupně začal se zdejším fotbalistou Michalem Rengem navazovat on-line konverzaci. Došlo to až k tomu, že se spojil s trenérem vysočinských Gladiátorů. „Nejprve se mě trenér ptal, na jakých pozicích hraji,“ vzpomíná si, „pak mi dal vědět, že by o mě měl zájem.“
Vzít si do mančaftu fotbalistu z odlišného kulturního prostředí, to ne vždy je zárukou vřelých a bezproblémových vztahů.
Své o tom ví trenér třetiligových amerických fotbalistů Ondřej Paulus: „Co tak mám informace od trenérů z vyšších soutěží, ten faktor, aby hráč zapadl do mančaftu, je možná nejdůležitější.“ Umocněno dvěma, jestliže berete člověka, který nikdy předtím nenavštívil daný kontinent.
Při jednání byl proto Paulus velmi obezřetný: „Měli jsme několik hovorů přes Skype, abychom zjistili, jaký ten člověk je, jestli by ten přesun zvládl. Nezastírám tedy, že bychom neměli obavy.“
Avšak hned nato ujišťuje: „Od začátku se s ním ale dalo na všem domluvit. Samozřejmě, v konečné fázi ho nejlépe poznáte až na místě a zatím s ním po měsíci a půl nebyl sebemenší problém.“
Máš naši podporu, říkali mu
Jakmile se obě strany domluvily, Josh Purdie zašel ve své práci, v továrně vyrábějící elektroniku, plasty a další zboží, za šéfem a oznámil mu, že se na nějaký čas stěhuje pryč, do střední Evropy. „Moc ti to přejeme,“ říkali mu prý, tušíce, že to byl Joshův sen.
Ostatně, o cestě za fotbalem do zámoří se Josh Purdie několikrát během rozhovoru pro MF DNES zmiňuje, že to je skutečně jeho splněný klukovský sen.
Rozmlouvat svému věřícímu synovi jej nehodlala ani jeho matka. „I ona mě v tom podpořila,“ povídá neustále vysmátý sympaťák.
Teprve až stál na letišti, skoro dojatě se ptali: „Ty fakt letíš?“ „Letím, mami.“ Ve stále více globalizujícím se světě by se na první pohled mohlo zdát, že rozdíly mezi zeměmi a jejich kulturou již nebudou pro běžné lidi tak markantní, přesto Purdie stroze říká: „Rozdíl je výrazný.“
Nikdo zřejmě nenamítne nic proti tomu, že jazyk je bezpochyby součástí kultury.
Právě domluva však mnohdy přináší vtipné příhody. Zmiňuje se o nich trenér Ondřej Paulus: „Anglicky opravdu plynně se v našem týmu domluví spíš menšina, a tak je občas legrace pozorovat, jak se s Joshem kluci snaží dorozumět rukama, nohama.“
Kromě kulturního obohacení, jež Paulus kvituje, přináší pro hochy Američanovo angažmá tedy také vedlejší pozitivní efekt v podobě procvičení cizího jazyka.
Udělá dva kroky a je fuč
Vedle toho, že Purdie odmala hrával americký fotbal, kdysi také zkoušel jiné sporty, halový fotbal, basketbal nebo atletiku.
Z těchto sportů patrně čerpá také při hraní amerického fotbalu. „Je hodně výbušný a dynamický,“ charakterizuje svého svěřence vysočinský trenér. „Taky je malý, což by pro něj v Americe představovalo nevýhodu, ale na naší úrovni je to výhoda. Je hrozně rychlý.“
Jak se takový benefit projevuje v praxi, uvádí Paulus na konkrétním příkladu: „V Česku má v podstatě každý obránce zkušenost takovou, že ať stokrát proti nim běží soupeř, většinou do obránce narazí, kdežto když běží Josh, udělá dva kroky a je fuč.“
Takové schopnosti může uplatnit v útoku jako receiver, tedy hráč, který chytá soupeřovy přihrávky. Vedle této pozice nastupuje Američan rovněž v obraně.
Za sebou má již Purdie čtyři zápasy, další jej v Jihlavě Na Stoupách čeká v sobotu od 17 hodin proti týmu East Bohemia Bucks.
Další cizinec? Je to cesta
Sezona se brzy schýlí ke konci a stejně tak vyprší Američanova víza. Strávit v České republice může maximálně tři měsíce.
Zapomeňte, tím by jeho kapitola v České republice definitivně uzavřena být neměla. „Příští rok bych se chtěl na další sezonu vrátit,“ povídá do telefonu.
Trenér Ondřej Paulus naznačuje totéž: „Už se o tom bavíme, zájem by byl nejspíš z obou stran. Rok je ale dlouhá doba a záleží opravdu na mnoha aspektech.“
Zámořská posila vysočinských Gladiátorů Josh Purdie benefituje ze své rychlosti a dynamičnosti.
Možná ale právě tato riskantní, leč evidentně úspěšná varianta je tou cestou, po níž se vysočinští Gladiátoři vydají. „Pokud chceme jít výš, tak určitě potřebujeme lidi nejen na zápas, kteří budou hrát dobře, ale i na trénink. A ti kluci v Americe to hrají od čtyř let, mají zkušenosti,“ konstatuje trenér.
Ovšem hned nato upozorňuje: „Záleží ale vážně na několika faktorech. Jednak jakou úroveň fotbalu budeme hrát, jak na tom budeme finančně a hlavně, aby ten hráč do týmu zapadl, to je nejdůležitější.“
Třeba už si na Instagramu hledá Gladiátory další Američan.
