Výškaři jsou trochu jiná komunita než ostatní, drží spolu a mítinky většinou nekončí posledním skokem, ale až ráno. V Hustopečích to tak bývá pravidelně," líčí čtyřiatřicetiletý, neobyčejně sympatický atlet.
Právě rozlučka bývalého vicemistra Evropy bude jedním z hlavních motivů Hustopečského skákání, které mládežnickými závody začíná už dnes. Hlavní kategorie za účasti několika světových hvězd jsou na programu zítra od 17 hodin.
Tomáši, jaká byla vaše poslední příprava?
Úplně stejná jako jindy. Pokud chci skákat pořádně, tak se musím připravovat maximálně poctivě a to se mi povedlo. Teď už jen čekám, až přijde forma. Snad přijde včas.
Jaký máte v poslední sezoně cíl?
Je pravda, že letos jsem si žádné konkrétní cíle nedával. Chtěl bych objet mítinky, které mě během kariéry provázely. A můžu upřímně říct, že jedny z těch nejpříjemnějších jsou právě ty české, tedy i v Hustopečích.
citátDo Hustopečí se těším. Mítink tam končívá až ráno. Tomáš Janků |
Proč jste se vlastně rozhodl skončit?
Skákal jsem od patnácti, nějaký čas jsem tomu věnoval. Rád používám přirovnání, že když má někdo rád buchty, tak je jí, ale když už jich sní moc, tak se mu časem zprotiví. A to je můj případ, teď chci pro změnu začít jíst koláče. Jen ještě nevím, s jakou přesně budou náplní.
Jak těžké to bylo rozhodování? Co vás nakonec přesvědčilo?
Vedlo mě k tomu několik důvodů. První věc je, že už skutečně cítím, že bych atletice nedával tolik, kolik bych chtěl. A vzhledem k tomu, že už jsem v pokročilém atletickém věku, tak je potřeba se dívat i do normální budoucnosti. Teď jsem si řekl, že je ideální čas. I z toho důvodu, že končím na vrcholu, nechci končit v době, kdy skáču 210.
Plánujete start na halovém mistrovství Evropy v Turíně?
To je ošidné. Já už si po těch letech můžu dovolit říct, že výška je děvka zrádná. I když jste dobře připravení, tak to ještě neznamená, že to prodáte. Někdy je to o náhodě. Ale kvalifikační limit 227 je docela nízký, takže věřím, že ho skočím. A pokud ano, tak přípravu musím vzít nanejvýš profesionálně, protože na velké akce se nejezdí za zábavou. Na nich je místo jen pro výkon.
Říkáte, že se místo buchet chystáte jíst koláče. Nenapadlo vás zkusit jiný sport, jako třeba vaše atletická kolegyně Šárka Kašpárková, která se dala na basketbal?
Při tom bych si utrhl koleno. Docela mě mrzí, že se Šárka dala zrovna na basket, protože baskeťáci se nám vždycky smáli, že máme krátké trenýrky (smích). Navíc já na ně nemám nejlepší vzpomínky i kvůli svému zranění.
Jak to?
Za můj komplikovaný úraz před deseti lety můžou právě baskeťáci. Byli jsme společně na univerziádě ve Španělsku a Welsch s Bartoněm se mě ptali, z jaké výšky zatluču míč do koše. Tak jim říkám, že nejmíň z o půl metru větší než oni. A oni na mě: "Tak to pojď zkusit." Šli jsme do haly, venku bylo čtyřicet stupňů, ale vevnitř jen patnáct, cítil jsem, že tělo je ztuhlé. Přesto jsme do toho šli, nejdřív to Jirka Welsch zatloukl a přišel jsem na řadu já. Už při odrazu jsem ale věděl, že je zle, a při dopadu jsem si utrhl křížový vaz v koleni. Moje výškařská kariéra se na dva roky přerušila.
Říkal jste, že ještě nevíte přesně, jaké koláče budete jíst. Máte aspoň představu? Když ne basketbal, co jiný sport?
Já bych se maximálně dal do střeleckého týmu, ale z toho mě na olympiádě vyvedli střelci, že to zas tak jednoduché není (smích). Každopádně mám v plánu zůstat pořád v kontaktu s atletikou.