Ztráta tří výher na čtvrtý Novi Sad, posledního postupujícího, se při zpětném pohledu nezdá nijak velká. Určitě ne pro kouče Michala Ježdíka.
Původně jste považoval postup za reálný. Co k němu chybělo?
Jakákoliv dvě vítězství z těchto tří zápasů - doma s Moskvou a Novim Sadem a venku s Tallinnem. To by následně dalo skupině jiný vývoj.
Už při kalkulacích před začátkem soutěže jsem předpokládal, že k postupu bude nutných osm vítězství, což se potvrdilo (ECM řečí čísel nakonec stačilo porazit doma o sedm bodů Novi Sad a vyhrát například v Tallinnu - pozn.).
My se ale na Ligu FIBA díváme i jinýma než postupovýma očima. Především jsme se museli naučit překonávat překážky, které nejde pominout - získávat zkušenosti s dlouhým cestováním, jiným tréninkovým programem a dalším. Navíc je tu velké pozitivum, že jsme schopni tuhle soutěž hrát, a to po výkonnostní i organizační stránce. Nároky organizátorů jsou nadstandardní pro české kluby - je třeba připravit 30 metrů otáčecích reklamních panelů, halu minimálně pro dva tisíce diváků a mnohé další. Je to několik stránek požadavků, které stojí spoustu peněz a práce.
K postupu jste původně viděl dvě nezbytné podmínky: příchod kvalitního třetího cizince a plné zdraví všech hráčů…
Ano, ale k úspěchu je nutný souběh více faktorů. Vedle zdraví je třeba vyladit optimálně i formu, s jejímiž výpadky měly problémy všechny týmy. Co se týče zdravotních potíží, tak s těmi se potýkali Nečas, Trnka i další. Johnson jako třetí cizinec přišel až po třetím zápase a soudržnost celku se potom musela budovat znovu.
Které okamžiky byly klíčové?
Při zpětném hodnocení považuji za zlomový předvánoční zápas doma s Moskvou, kde jsme předvedli jednoznačně nejlepší basketbal v sezoně, ale smůlou jsme utkání ztratili. Byli jsme konkurenceschopní týmu, který měl nakoupené asi nejlepší hráče v této skupině. Ztracená koncovka s Moskvou pak možná měla vliv na vzápětí prohraný zápas v prodloužení v Tallinnu (jediná výhra Estonců v soutěži - pozn.).
V čem byl lepší postupující kvartet? Co proti němu chybělo vám?
Obecně, pokud chceme myslet na postup v takové soutěži, musíme vyhrávat venku. A k vítězení venku je třeba mnohem víc zkušeností i konkurence v týmu. Jinak ve prospěch Moskvy i Sadu hovořily neomezené finanční možnosti. Jakmile cítily trable, dokoupily hráče. To Moskva udělala asi třikrát, dokonce vyměnila i trenéra. Posílil se i Sad, protože měl strach. Možnosti Dynama a Sadu jsou pro nás nepředstavitelné, mohou si dovolit i hráče beroucího půl milionu eur.
Zřejmě nejzajímavějším týmem disponovala Nahariya. Poskládala velice dobrý celek s úplně jiným pojetím, s hráči, kteří jsou všichni schopní se podřídit absolutnímu drilu. A Maroussi Atény, složené z hráčů mnoha zemí, má také výhodu většího ekonomického zázemí plus obrovské zkušenosti z mnoha těžkých zápasů. A ty zkušenosti mají na rozdíl od nás téměř všichni.
Pokud jde o finance, podle mého názoru jsme my a Tallinn měli nejmenší rozpočet (nymburský činí kolem 25 milionů korun - pozn.). Snažíme se ale stavět dům od základů, aby basketbal v Nymburku nestál na hliněných nohou.
Váš útok byl podobně produktivní doma i venku, ale v obraně jste venku dostávali v průměru o deset bodů víc než doma. Je to příliš velký rozdíl?
O tohle jde. My musíme vyhrávat venku a k tomu potřebujeme lepší obranu, nebo minimálně stejnou jako doma. K tomu je zase nutný delší tréninkový dril. Příští rok už by měl být lepší. V konkrétní rovině představuje náš hlavní problém dodržování systémových prvků - a nejvíc obrana na slabé straně, což je potíž celého českého basketu (vypomáhání obránců ze strany hřiště, kde není míč, na útočníka s míčem, který přešel přes svého obránce a ohrožuje koš, a následné okamžité doobsazení uvolněných hráčů, aby nezůstali snadno dosažitelní pro přihrávku a střelbu - tzv. rotace, pozn.). Postupně už ale nacházíme hráče, kteří mohou tyto úkoly plnit.
Jak moc mrzí jediná inkasovaná stovka na závěr od Nahariye?
Každá stovka mrzí, nicméně je nutné vidět, proti komu se hraje a jaký styl tento soupeř preferuje (Nahariya měla nejvyšší průměr nastřílených bodů v soutěži - pozn.).
Pět týmů z vaší skupiny včetně vás patřilo do osmičky nejproduktivnějších celků soutěže. Ocitala se pak obrana pod daleko větším tlakem?
Určitě. Všech těchto pět týmů bylo velmi útočně orientovaných. Nepotkali jsme ani vyloženě obranně zaměřený celek, což mě překvapilo.
Jak jste jako nováčkové v hlavní soutěži FIBA pociťovali přístup sudích?
Neměli jsme s tím problém, snad kromě domácího zápasu s Nahariyí, kde se mi rozhodování francouzské sudí jevilo příliš úzkostlivé. Obecně je pískání na evropské scéně úplně jiné, jednotlivé subjekty se vzájemně respektují mnohem víc než v naší lize. Vědí, že něco umí. V žádném případě se nevidí to co u nás, že po odpískání čehokoliv se shlukne čtyři až pět hráčů kolem sudího a začnou s ním o tom komunikovat. To se za čtrnáct zápasů nestalo ani jednou, ačkoliv by si to ti hráči, kteří něco znamenají, mohli dovolit. Ani já s tím neměl žádný problém, nedostal jsem ani jednu technickou chybu.
A konkrétní rozdíly ve stylu pískání mezi Českem a Ligou FIBA?
Jednoznačně se v Evropě připouští hra tělem, naopak vůbec se nesmí používat ruce. Jakmile je tam držení nebo pohyb rukou, je to faul. A hra běží plynuleji.
V počtu trojek na zápas jste skončili s deseti jako první. Sázel jste na střelbu z dálky jako na velkou zbraň?
Náš tým dokáže udržet průměr deseti a více trojek na zápas. Prostě vycházíme z hráčů, které máme k dispozici. A trojkařů je tu hodně.
Naopak na chvost patříte v doskoku, ztrátách a faulech…
Naše dlouhodobé problémy dané orientací týmu. Chybí dostatečný počet výbušných hráčů, čímž se dostáváme do potíží se zastavením rychlého protiútoku a při rotaci v obraně. Z toho pak plynou fauly. Při doskoku málo chodíme do kontaktu se soupeři, který často bolí. Ztráty hodně zapříčiňuje přílišné držení míče, přílišné driblování. Málo hrajeme bez míče.
Splnila na naše poměry hvězdná základní pětka vaše očekávání, nebo tam byla i zklamání? Třeba Whitfieldova dvě nenutná vyfaulování v řadě, Mujagičova klesající úspěšnost trojek v poslední době a další.
Výkyvy během čtyř měsíců jsou normální, výkonnost běží po sinusoidě, hraje se hůř i líp. Hráči si ale své odvedli. Třeba u vyfaulování Maurice hraje pak roli i ta zkušenost s tak těžkými zápasy, která chybí. Snažil se zvýšit agresivitu, na což jsme se zaměřili, ale už zase úplně neodhadl, že by se v závěru mohl i vyfaulovat.
Pro další průnik do Evropy tedy celkově dobrý rozjezd?
Chtěli jsme si udělat dobré jméno a připravit si půdu pro druhý rok na evropské scéně. A po této stránce jsme spokojeni, v domácích zápasech jsme byli vždy konkurenceschopní. Při vhodném doplnění nemám o budoucnost strach. Pro nymburský klub i město účast v Lize FIBA znamenala obrovskou výzvu a čest. Dá se na tom stavět a každý po nás už bude druhý a teprve se bude prát s náročnými problémy.
Současným evropským klubovým vrcholem je Euroliga, spadající pod organizaci ULEB. Jak je nyní vzdálená?
Vždycky se musí mluvit i o těch nejvyšších cílech, i když jsou to jen sny. Pro Euroligu je nutné finanční i sportovní zázemí. Pak teprve se dají vybírat hráči. Hlavní podmínkou zázemí je hala, kde bude požadavek na několikatisícové hlediště, což by pro nás znamenalo minimálně na tyto zápasy stěhování. Další věcí je určitý rozpočet, aby tým mohl být vůbec konkurenceschopný.
Jakou soutěž budete pro příští rok zkoušet?
To je teď otázka. Reálně bychom si mohli vybírat mezi Ligou FIBA a ULEB Cupem. V Lize FIBA už jsme konkurenceschopní, pravděpodobně bychom se dostali i do vyššího koše. V soutěžích ULEB je to orientované na silnější národní federace.
Co dala Liga FIBA vám po trenérské stránce?
Přínos účasti v takové soutěži je obrovský, přirovnal bych to ke čtyřem rokům v naší lize. Jde o jiný sport, jinou kulturu kolem zápasů. Pro naše hráče je důležité, aby se naučili vnímat život v evropské soutěži: odehrát zápas v domácí lize, sednout do letadla, třičtvrtě dne strávit cestou, dva tréninky, zápas a zase dlouhá cesta. K tomu se přidávají změny počasí - letí se z nuly do plus patnácti a opačně, což znamená obrovskou zátěž pro organismus.
Jaká pro vás byla setkání s ostatními kouči a jejich přístupy?
Dva týmy vyměnily trenéry během soutěže, celkem jich tedy bylo devět. Jejich filozofie se velice podobaly, stejně jako hry v útoku. Obrany se vyvíjely podle složení týmu. Osobně jsem se znal s dvěma kouči - Yannakisem z Atén a Ashknazim z izraelské Nahariye, s nímž máme stejného přítele, trenéra z Floridy.
