Před kuchařem Josefem Ulrychem z Litvínova se tyčila k nebi nekonečně dlouhá a vysoká budova hotelu Pribaltijskaja. Co já budu v tom kolosu dělat? pomyslel si a nebylo mu dobře. Teď už se důležitá postava týmu zabydlela ve své kukani, mezi velkým sporákem a poličkami s hrnci, talíři a pánvičkami. Už ví, kam má sáhnout, ví, na koho se obrátit. Ruský personál v hotelu mu říká vlídně Josefe, on je také oslovuje křestním jménem, Natašo, Irino, Voloďo. "Byla ve mně malá dušička, nevěděl jsem, jak mě přijmou, jak se tady zabydlím, jak bude všechno fungovat," říká důstojný muž s knírkem a šedivými vlasy, v bílé čapce, úplně ukázkový příklad kuchaře, na kterého je spolehnutí. Rusové se k cizinci postavili srdečně a spontánně. Chodí se ptát, jak se žije v Česku, jak můžeme cestovat, a také se dívají, jak se vyváří pro hokejisty. "Už mi zhodnotili játrové knedlíčky a vyžádali si, abych jim předvedl pravé české knedlíky," říká Ulrych. Překvapilo ho, že ačkoli se v kuchyni pohybuje víc než sto lidí, panuje tam pohoda a disciplína. "To u nás doma nevidíte, tam se lidi pořád hádají." Kuchař je zaměstnán na zimním stadionu v Litvínově, kde vaří hokejistům. Tam si ho vyhlédl Ivan Hlinka, když ještě trénoval národní mužstvo. "Pan Hlinka se jednou vrátil z Izvestijí a řekl, že na mistrovství musím jet." Výprava si vyžádala povolení a dva týdny před šampionátem vyslala kuchaře na obhlídku. Josef Ulrych shledal všechno v pořádku, jenom zjistil, že se musí přiučit rusky. Ze slovníku si vypsal asi dvě stě důležitých slov, která se naučil. "Kachna se třeba řekne útka a kuře cypljonok, ale tady stejně všichni říkají kurča." Zjistil také, jaké hygienické předpisy v hotelu panují. Musel si obstarat zdravotní průkaz, a navíc všechny potraviny, které si Češi přivezli, olej, mouka, dresinky, prošly přísnou kontrolou. Každý den chodí do české kuchyňky lékařka. "Dívá se, jak máme potraviny uložené, aby třeba vajíčka a maso byly zvlášť." V kolosu, kde se třeba k jednomu obědu vyrábí 200 bifteků, 450 kuřat, 200 vepřových steaků, masové rolády a směsi ke špagetám, si nemusí Češi vařit vše sami. Ze švédských stolů si každý může vybrat, co chce, Josef Ulrych vyváří jen speciality anebo hlavní chod po poradě s lékařem týmu, zejména před zápasy. "Kluci si přejí hlavně naše polévky, třeba bramboračku nebo hovězí s knedlíčky." Ulrych vstává v pět hodin a z kuchyně odchází také o půlnoci. Když je mužstvo u stolu, zajde za hráči a vyzvídá, na co by měli chuť. "Josefe, chtělo by to kachnu s knedlíkem a se zelím," volá na něj kapitán Robert Reichel. Ten mu tyká, neboť se znají z Litvínova. "Šéfe, dal bych si ovocné knedlíky," přál si Jiří Dopita. Občas se něco udělá zbytečně. O víkendu například uvařil k snídani míchaná vajíčka na cibulce, ale hráči si přispali, a tak si na nich pochutnal personál. Už během prvního víkendu se kuchař přesvědčil, jak jsou hokejisté pověrčiví. Protože se vyhrálo nad Norskem, muselo se jíst před utkáním s Japonskem totéž. Tedy: půlka grilovaného kuřete, špagety, sýr, hovězí bujón, moučník, káva, čaj. Všichni věří, že menu se nebude muset měnit až do finále.
2. května 2000
