Konec lyžařské kariéry Evy Vrabcové-Nývltové doprovázel před třemi lety kolaps jejího organismu a potíže s příjmem potravy.
„Nešlo vyloženě o anorexii, ale o kombinaci řady faktorů včetně únavy, tmy a teploty minus 30 na severu Evropy. Přitom já nemám ráda tmu a zimu,“ vyprávěla pak s odstupem času. „Do nemocnice mě dostalo psychické vyčerpání.“
Na nemocničním lůžku si uvědomila, že potřebuje změnit priority. Upsala se zcela silničním běhům. Teď vypadá šťastně a je stále rychlejší. Což prokázala loni také 7. místem na Newyorském maratonu, prestižní akci kategorie Majors.
V nedělním berlínském maratonu bude patřit ke kandidátkám stupňů vítězů mistrovství Evropy.
Vzpomínám si, v jaké euforii jste přišla mezi nás po 5. místě na zimních hrách v Soči. Stále je to jedna z nejemotivnějších chvil vaší sportovní kariéry?
Na lyžích určitě. Ale všechny běžecké závody, které se mi povedly, ať už šlo o londýnský mistrovský maraton, nebo třeba o sérii Run Czech, byly pro mě daleko emotivnější. Nelituji toho přestupu.
Došlo k němu proto, že s narůstajícím psychickým tlakem jste si už v lyžování neuměla poradit?
Spíš proto, že mě lyžařské závody už nijak nenaplňovaly. Coby běžkyně cítím větší touhu.
Ale určitý tlak je tu opět, ne? Už nejste „tuctová“ maratonkyně.
Jo, mění se to, což mi není úplně příjemné. Já jsem ten běh měla vážně dlouho jen jako zábavu. Čím víc v něm chci dosáhnout, přibližuje se to k někdejšímu lyžování. Ale snažím se udržet si dál i tu radost.
Daří se vám to?
Pořád mě běhání baví. Ale přece jen mi je už nějaký ten pátek. Přemýšlím, jak dlouho ještě běhat, i o tom, že bych taky chtěla mimčo.
Ve dvaatřiceti přitom bývají maratonkyně v ideálním věku.
Zatím počítám s tím, že vydržím do olympiády v Tokiu 2020, pak bych mohla mít miminko a pak se zase vrátit. Zatím pozoruji kamarádky, jak vozí ta svá miminka, ale sama se snažím dodržovat řád a přistupovat ke sportu zodpovědně. Vím, že spoustu věcí si nemůžu dovolit, během přípravy třeba nejdu ani večer do kina. Občas si říkám, jestli mi to za to stojí. Ale jo, stojí.
Eva Vrabcová- Nývltová na trati půlmaratonu v Karlových Varech.
Jste tedy na sebe coby běžkyně podobně přísná jako v lyžování?
Možná ještě přísnější. Ale protože mě to zároveň baví, nevadí mi to tolik jako u toho lyžování.
V čem jste přísnější?
I v tom, jak si tréninky většinou řídím. Vstanu o půl osmé, jdu s Bellčou (psem) na procházku, potom sama na rozcvičku, v poledne sama na trénink nebo odjedu do posilovny. Můj Martin (manžel a zároveň kouč) odjíždí v půl šesté ráno do práce a vrací se až v deset večer, takže celé dny trávím sama. Většinu času bývám jen se svými myšlenkami a mnohdy je to náročné.
Vaše Bella už s vámi na trénincích neběhá tak jako dřív?
Poslední dobou už je bojkotuje. Uběhla pomaličku i půlmaraton, ale v tomhle vedru jí to nejde. Nějakých pět kilometrů je pro ni strop.
Když bývají speciálně maratonci tak často sami, jsou povahou spíše introverty než extroverty?
Ono je to sporné, jestli jsou sami. Jak to tady v Berlíně pozoruji, většina holek to má zařízené tak, že celý trénink vedle nich někdo jede na kole. Ale takhle bych to ani nechtěla, to bych kouče brzy vyhodila. Když běžím, je mi příjemné soustředit se jen na sebe.
Ani žádná hudba do sluchátek?
Nikdy. Jedině pokud odpoledne šlapu na rotopedu, při tom mi nevadí. A doma mám konečně v garáži zprovozněné běhátko, z něj jsem schopná sledovat dokonce i nějaký film. Ale jakmile vyrazím běhat ven do přírody, nestojím ani o hudbu.
Přitom, jak vás znám, vy nejste vyloženě introvert.
Nejsem. Pokud jdu do společnosti, užívám si to. Těším se, až teď přijedeme domů a uděláme si malou kolaudaci našeho domečku. Pozvu pár kamarádů, bude grilovačka.
V Berlíně si pro změnu užíváte, že na šampionátu jste součástí velkého českého týmu?
Určitě. Lidé z týmu jsou skvělí a pro mě je takový pobyt v kolektivu zpestřením. Ta samota dokáže být občas poněkud ubíjející.
Nenapadlo vás zkusit občas trénink ve skupině? Váš manžel vede i steeplařku Sekanovou.
Byly jsme spolu na Tenerife nebo v Livignu, pár tréninků jsme zkusily. Ale ta naše příprava je úplně jiná. Nicméně mám nabídku od holčiny, která žije ve Flagstaffu a pronajímá tam dům, že bych u ní mohla trénovat v zimě mezi Bostonským maratonem a Newyorským půlmaratonem. To by mě lákalo, šlo by o skvělou novou zkušenost.
Když jste kdysi závodila na běžkách, čněla před vámi hráz takřka nepřekonatelných Norek. V maratonu jde zase o hráz Afričanek. Není to pro vás demotivující vědomí?
Takhle nad tím nepřemýšlím. Beru vše, jak to je. Vždycky si holt vyberu nějakou blbou disciplínu.
Zkuste zase jinou. Co třeba triatlon?
Při tom bych se utopila, raději ne. Navíc běhat proti Afričankám je pro mě i větší výzva. Říkám si, že koneckonců světový rekord v maratonu drží běloška, tak proč by nemohly dnešní bělošky ty Afričanky zase porážet?
Jak vnímáte zprávy o dopingu někdejší šampionky běhu na lyžích Therese Johaugové?
To víte, že mě napadne, že jsem tehdy na olympiádě za ní byla pátá, teď ji chytili za doping, třeba už brala něco i v Soči. Ale to už nic nezmění. Medaile mi na lyžích souzena nebyla.
Mohla by vám být naopak souzena v evropském maratonu. Co bude pro vás v neděli úspěchem?
Když odvedu dobrou práci.
Jen to? Máte určitě i nějaký výsledkový cíl nebo sen...
Mám, ale neprozradím. Vnímám, že si na sebe opravdu vytvářím větší tlak než dřív. Teprve se ukáže, jestli ten tlak není kontraproduktivní. Protože když člověk hodně chce, dělá i chyby.
Vadí vám, že coby maratonkyně nemáte na rozdíl od jiných atletů tolik příležitostí prodat svoji formu? Vaše tělo musí mezi závody déle regenerovat.
I to si snažím nepřipouštět. Pro mě je podstatné, že vím, kde mám rezervy. Tak na nich pracuji. Vždycky si říkám: Příště už budu stoprocentně připravená. Jenže pak zase udělám nějakou botu. Asi to ani nejde být stoprocentně připravený. Ale věřím všemu, co jsme letos pro úspěch na Evropě udělali. Hodně jsme navýšili kilometry, jen za červenec mám naběháno 550 kilometrů a k tomu dalších 440 na kole a kolečkových lyžích.
Kolik jste jich naběhala loni?
Kolem 3 000 za rok. Letos už jich jsou 4 000.
Znáte i stavy, kdy se vám běhat vůbec nechce?
Občas mě něco bolí, lýtka, achilovky. Ráno nebývá příjemné překonávat takovou tu bolest, než se tělo prokrví, to se mi potom opravdu mnohokrát ani nechce jít ven. Ale jakmile vyběhnu, najednou žádný problém nemám.
A pak zažíváte občas při běhu i ty euforické pocity?
Ano. Běžím a říkám si: Jé, dneska je mi vážně moc dobře, já se tak těším, až poběžím v závodě ještě rychleji. Zrovna tady, v Berlíně, jsem si to při tréninku říkala.
