Jediné, co při putování nestíhala, bylo pořádně odpočívat. Sotva skončily povinnosti s národním týmem, začala pro ni sezona v klubu. „Už jsem se těšila na holky, že zase budeme hrát spolu,“ přiznává 26letá blokařka Olomouce. „Získala jsem hodně mezinárodních zkušeností, tak doufám, že je předám do české extraligy,“ plánuje.
Je to splněný sen, cestovat celé léto po světě s volejbalem?
Myslím, že jsem si vybrala dobrý rok, kdy navštívit reprezentaci. (úsměv) Hodně jsme cestovaly a poznaly jsme kus světa, hlavně Ameriku. Měly jsme skvělý realizační tým, který nám dovolil ve volných chvílích navštívit, co se dalo, takže jsme i něco viděly. Nebylo to tedy jen o hraní volejbalu, ale měly jsme i pauzu na odpočinek. Nikdy jsme se nevracely domů, ale přelétaly jsme do další destinace. Volný den jsme si vždycky užily.
Na co nikdy nezapomenete?
Začínaly jsme v peruánském Chiclayo a to byl pro mě největší šok i zážitek zároveň. Je to úplně jiný svět i jiná úroveň volejbalu. V tomto městě volejbal žije a v české extralize se nevidí, aby na zápas přišlo šest tisíc lidí. Bylo příjemné hrát před takovým davem. Zároveň podmínky moc přívětivé nebyly, ale o to větší zážitek to byl. Kanada a Portoriko už je větší civilizace, tam už se to podobalo evropskému volejbalu.
V hale v Chiclayo prý poletovali ptáci...
Přesně tak to bylo, šlo o otevřenou halu s rozbitými okny, nad hlavou nám létali ptáci a na palubovce byl sem tam jejich trus. Musely jsme se s tím ale popasovat, všichni měli stejné podmínky a myslím, že nás to o to víc stmelilo. Také to byl ten největší úspěch celého Grand Prix, protože jsme v Peru vyhrály všechny zápasy a skončily jsme tam první.
Pak přišlo Portoriko, Kanada a další, dokážete vůbec vyjmenovat všechny země, kde jste během léta hrály?
Začínaly jsme v Polsku kvalifikaci na mistrovství světa, odkud jsme potom postoupily na druhou kvalifikaci do Holandska do Rotterdamu. Pak jsme měly přípravné zápasy v Chorvatsku a následovalo mistrovství Evropy v Ázerbájdžánu, kde jsme nejprve v Ganji dokázaly přes Belgii postoupit ze skupiny, což byl od počátku náš cíl. V Baku to sice potom v osmifinále s Běloruskem nevyšlo, ale vzpomínám na to v dobrém. Užily jsme si to tam.
To však ještě nebyl konec, ne?
Letenky jsme měly bohužel až na pátek, protože nám všichni věřili, že přes Bělorusko postoupíme. Přiletěly jsme a už v úterý jsem po jednom tréninku nastoupila za Olomouc v Maďarsku.
Měla jste vůbec nějakou pauzu?
Nejdéle jsem měla čtrnáct dní, a to jsem musela plnit studijní povinnosti. Naštěstí mi učitelé vyšli vstříc a nějak jsem to zalepila.
Posunulo vás působení v národním týmu hráčsky?
Určitě jsem se v nějakých činnostech zlepšila. I proto, že je realizační tým velký a vždycky se vám může někdo věnovat, zatímco v klubu jsou dva trenéři a dvanáct hráček, takže není prostor, aby s vámi individuálně pracovali. V reprezentaci to šlo, tak doufám, že to půjde vidět i v extralize.
Český blok v podání Pavly Vincourové a Veroniky Struškové.
Jak sledovala vaše putování rodina?
Manžel i celá moje rodina přijela za mnou na Final Four Grand Prix do Ostravy. A bylo super, že mě mohli vidět hrát na turnaji světové úrovně prakticky doma, protože bydlím nedaleko ve Frýdlantu.
Nezvyká se vám těžko na extraligu, ve které hrajete neustále se stejnými soupeři minimálně čtyřikrát za sezonu?
Světový volejbal je něco jiného a jsem ráda, že jsem si ho mohla vyzkoušet, protože jsem pět nebo šest let hrála jen českou extraligu. CEV Cup a mezinárodní volejbal jsem vyzkoušela až po příchodu do Olomouce. Ale pořád se to nedá porovnat s tím, co prožiju s reprezentačním týmem. Česká extraliga je téměř pořád to samé, už se známe, víme, co máme čekat, i náš tým zůstal vesměs úplně stejný. Na jednu stranu jsem se těšila, ale na druhou není ani na co, protože to vlastně znám.
Táhne vás to teď ven do zahraničí?
Už se mi otevřely takové obzory, že bych to chtěla vyzkoušet. Doteď jsem byla domácí typ, ale zjistila jsem, že bych chtěla okusit, jak to funguje v jiných klubech v zahraničí.
Takže letos něco dokázat s Olomoucí a pak...
No, to by chtělo. Uvidíme, je to otevřené, neříkám, že tam půjdu určitě, můžu zůstat v Olomouci. Ale ráda bych, tedy jestli mě pustí manžel. (smích)
