Domácího libereckého ranaře Hadravu zastavily bloky a na severu Čech v hale Dukly explodovala obrovská jihočeská radost. Volejbalisté Českých Budějovic vyhráli po napínavé dvouhodinové bitvě před vyprodaným hledištěm 3:2 v tie-breaku, ve finálové sérii 4:1 a vychutnali si oslavy se zlatým pohárem pro mistry republiky.
A na straně Dukly? Zmar, prázdné pohledy, vztek i slzy v očích. To už je stálý liberecký evergreen. Ať bojovala ve žlutofialovém dresu za posledních jedenáct let jakákoliv parta, ať byli volejbalisté Dukly jasní favorité či outsideři, už pošesté za sebou ve finálové sérii po mečbolu jen bezmocně sledovali, jak zběsile křepčící soupeři slaví mistrovský titul.
Bylo tomu tak i teď v sobotu, stejně jako v letech 2004, 2005, 2007, 2010 i 2012. To je záhada, kterou by asi nevyřešil ani Sherlock Holmes. "Jsem neuvěřitelně zklamaný, nemám slov," soukal ze sebe Pavel Šimoníček, který šéfuje libereckému klubu už od roku 1999.
Vzhledem k síle a vyrovnanosti kádru, stálé formě, absenci zdravotních problémů, nezastavitelnému univerzálovi Hadravovi i velkému sebevědomí díky vítězství v základní části a obhajobě triumfu v Českém poháru měla přitom letos Dukla od posledního zlata v roce 2003 k zisku vytouženého titulu nejblíž.
"Jednoznačně je to tak. Postupu do finále a zisku titulu jsme podřídili naprosto vše. V sezoně jsme točili všechny hráče, aby nikdo nebyl unavený a každý byl rozehraný. A všechno to perfektně fungovalo, ale jenom do druhého zápasu finále. Pak jsme prohráli čtyřikrát za sebou, což by se takovému týmu, který tady letos byl, stát určitě nemělo," konstatoval zdrcený Michal Nekola, kouč Liberce, pro něhož to bylo v Liberci už třetí prohrané finále.
Vítězstvím 3:0 v prvním finále protáhli Liberečtí svoji fantastickou šňůru neporazitelnosti na 32 zápasů v řadě, jenže následnou prohrou v tie-breaku se všechno zlomilo. A přestože je v týmu spousta zkušených třicátníků s reprezentačními zkušenostmi, psychická pohoda rázem klesla na bod mrazu, tím i výkony a během osmi dnů zmaru přišlo celoroční snažení vniveč. Všechny zbraně, které Duklu půl roku zdobily, totálně selhaly.
"Mašina se zasekla a už jsme ji nenahodili. Vypadalo, že jsme na chvíli přestali umět hrát volejbal, jaké jsme dělali školácké chyby. Ten finálový tlak je asi tak hrozný, že se to v Liberci dlouhodobě nezvládá v hlavách," mínil jeden z veteránů, 39letý blokař Lubomír Staněk, jenž má s Duklou titul z roku 2001.
"Psychika je mocná čarodějka. Budějovice se dostaly na koně, neměly co ztratit, protože favority nebyly, my jsme trochu spadli do křeče a už jsme to nedojeli. Soupeři pak byli v celé sérii jistější v nejdůležitějších činnostech, tedy na příjmu a na servisu," uznal Nekola.
"Kvůli tomu jsme byli pod tlakem a nemohli jsme kombinovat. Ty vysoké balony hodně dohrával Honza Hadrava, ale ostatní hráči se s tím v útoku potýkali. Bylo to jednou jo, jednou ne, prostě nic stabilního, což se ukázalo a následně rozhodlo i v tom posledním zápase."
Co bude v Dukle po dalším nepovedeném finále dál ohledně hráčského kádru či trenérského postu, to ukážou nejbližší dny. "Všechno vyhodnotíme až s chladnou hlavou," nenaznačil trenér Michal Nekola, zda bude v zatím marné honbě za titulem pod Ještědem pokračovat, nebo angažmá po pěti letech ukončí.
