„Člověk si může myslet, že jsem blbec, že jsem to nevzal,“ říká s úsměvem nejlepší volejbalista České republiky za uplynulou sezonu. „Ale prostě jsem cítil, že už je na návrat čas.“
Zahraniční angažmá by totiž pro 206 centimetrů urostlého „Drobka“ nebylo žádnou novinkou. Poté, co v roce 2004 rodák a odchovanec Telče získal mistrovský titul i český pohár s Odolenou Vodou, vydal se do Itálie, kde postupně hájil barvy Modeny, Cagliari, Perugie a především Trenta.
Poté si na dva roky „odskočil“ do ruského celku Dinamo Krasnodar a rok si vyzkoušel i jihokorejskou ligu v dresu Kepco Vixtorm Soul. V uplynulém ročníku se pak rozhodl pro návrat do Trenta, které se stalo jeho osudovým klubem.
Jan Štokr
|
„Předchozí tříletá zkušenost pro mě byla pohádkou. S trenérem Stojčevem (bulharský kouč Radostin Stojčev - pozn. red.) jsme vyhráli všechno, co jsme vyhrát mohli. Bylo to až neskutečné,“ vzpomíná na sezony 2010-2013, kdy s Trentem postupně dvakrát ovládli Ligu mistrů, třikrát klubové mistrovství světa, dvakrát italskou ligu i italský pohár.
„Ten tým měl strašnou sílu. Bylo krásné, jaký respekt jsme měli u ostatních. Když se řeklo, že nastoupí Trento, byl to pojem.“ Přesto při své poslední sezoně v Itálii už Štokr pokukoval po české lize. „Sledoval jsem, jaká je její úroveň, a šlo to nahoru. Myslím si, že extraliga začíná mít dobrou pověst i v zahraničí,“ říká Štokr.
„Navíc se teď vrací také Filip Rejlek nebo Aleš Holubec,“ zmiňuje své úspěšné parťáky z české reprezentace. „Doufám, že se na nás lidi přijdou podívat. A že ještě máme divákům co nabídnout.“ Hlavním důvodem pro přesun do Čech však pro Štokra byla rodina. „Asi už jsem na ní závislý,“ usmívá se. „Navíc syn jde do první třídy a já chci, aby do školy chodil na jednom místě.“
Cestování si totiž malý Jan kvůli otci užil až vrchovatě. „Většinu života prožil v Itálii, ale byl také v Koreji, jezdil do Ruska, byl se mnou i dvakrát v Kataru,“ líčí Štokr. „Když to srovnám se sebou, já jsem se v jeho věku nikam nepodíval. Když jsem jel do Jihlavy, už to pro mě byl zážitek,“ vzpomíná. „Takže mu v tomhle chci dopřát. Sice je malý a nevím, jestli si to bude jednou vůbec pamatovat. Ale jsou to cenné zkušenosti.“
Život v zahraničí ostatně ovlivnil i Štokra. „V Itálii jsem se naučil pít kafe a víno. To jsou dvě věci, které u mě prošly radikální změnou,“ tvrdí. „Ale jinak bych neřekl, že jsem propadl italskému stylu života,“ usmívá se.
Chcete příklad? Ani za deset let života na Apeninském poloostrově nepřivykl proslulé italské nedochvilnosti a laxnosti. „To vůbec! Kdybych někam přišel pozdě, byla by to pro mě strašná ostuda,“ má jasno. „Já se všude snažím být včas, nebo raději o půl hodiny dřív. To je rodinná výchova, ještě z Vysočiny.“
V Itálii se naopak mnohdy musel obrnit trpělivostí. „Druhý rok v Cagliari, když jsem chtěl namontovat satelit, mi stále říkali: zítra, zítra... A čekal jsem měsíc,“ směje se. „Tohle je v Čechách o hodně lepší.“
Naopak hodně pozitivních zážitků si odnesl z ročního angažmá v Jižní Koreji. I když to bylo opravdu náročné. „Z Itálie jsem byl zvyklý po tréninku jít domů, vyrazit někam do kina, užít si život mimo volejbal. V Koreji jsme měli volno jeden den v měsíci, jinak se furt hrály zápasy nebo se trénovalo,“ vzpomíná.
„Ale byl jsem se tam podívat také dvakrát mimo sezonu a místní život je nádherný. Moc se nám všem líbil. Syn tam chodil do školky a po přesunu do Čech se ptal, jestli se náhodou do Suwonu někdy nevrátíme.“ Odpověď však byla záporná.
A stejně jako na Korejský poloostrov se už Štokr nechce za prací vydat ani nikam jinam. Cestování už zkrátka bylo dost.
Cizina, nebo návrat domů? Debata na hodně večerů
Právě proto letos všechny zahraniční nabídky odmítal. I když to bylo složitější, než by čekal. „Bylo jich totiž docela dost. Až jsem se divil,“ tvrdí čtyřnásobný nejlepší český volejbalista sezony. „Ze sportovního hlediska je mi to trošku líto. Na druhou stranu bych se pro definitivní návrat stejně jednou rozhodnout musel. Dříve nebo později,“ naznačuje, že v cizině by nezůstal.
Se složitou volbou Štokrovi pomáhala i jeho manželka Zuzana. Ale poslední slovo bylo na něm. „Manželka je v tomto dost chápavá, prožila se mnou celou moji kariéru a třináctiletou zahraniční anabázi. Je to takový můj držák, opora,“ pochvaluje si Štokr. „Určitě jsme se o všem ale dostkrát bavili, hodně večerů jsme to probírali. Co by bylo možné, co ne. A jestli do toho ještě jít,“ naznačuje. „Rozhodlo to, abychom byli spokojení a byli spolu. Život je příliš krátký,“ uvědomuje si.
„Navíc už jsem malému nechtěl dělat zmatky v hlavě, aby byl třeba doma jen s manželkou,“ má jasno. „Vím, že někteří hráči to v pohodě dávají, nemají s dětmi problém. Ale já se snažím vcítit do něj. Pro mě je teď zkrátka nejdůležitější, aby se dobře učil a měl zázemí.“
Když už padlo rozhodnutí na Česko, bylo potřeba si vybrat, za který extraligový klub bude Štokr hrát. „Bydlím kousek od Hradce Králové, tak jsem hledal, co by pro mě bylo pozičně nejlepší. Nakonec to padlo na Liberec,“ prozrazuje, jak došlo k tříleté smlouvě s Duklou.
„Jednal jsem i s Českými Budějovicemi, kam bych to měl necelou hodinku cesty z Telče, od domu svých rodičů, kde mám stále trvalé bydliště,“ popisuje jednání. „Ale v Liberci se mi líbil tým. Aniž bychom to plánovali, vyšlo to tak, že se vrací i Aleš Holubec. Tak můžeme mít zajímavý mix hráčů. Mladých a nebudu říkat starých, ale zkušených,“ směje se.
Volejbal v Česku? Je to všechno o lidech a hráčích
Návrat do Čech nebude jednoduchý. Vždyť z ciziny byl zvyklý na zcela jiné prostředí. „Měl jsem štěstí, že jsem v Itálii, Koreji i Rusku zažil plné haly. Na finále ligy nebo poháru, které byly na jeden zápas, přišlo třeba dvanáct tisíc lidí. Což si asi v Česku dokáže představit málokdo,“ líčí.
Rvát se před narvanými tribunami a ještě získat nějakou trofej? To je to, o čem každý sportovec sní. „Já mám jeden zážitek, v roce 2011 jsme vyhráli ligu před dvanácti tisíci fanoušky. A já jsem navíc získal cenu pro nejlepšího hráče,“ vzpomíná. „Na to do smrti nezapomenu. Přál bych to každému volejbalistovi, hlavně mladým. Aby se na takové zápasy podívali a pak směřovali kariéru k něčemu podobnému,“ vzkazuje.
„Je to o tom být snílek. A za svým snem si stále jít - i když se třeba nesplní,“ myslí si. „Je to takový hnací motor, který vám může pomoct dostat se ven. A zažít velké zápasy.“
Změna ale podle něj může přijít i v Česku. „Je to všechno o lidech, o hráčích. Jak k tomu kdo přistoupí,“ myslí si Štokr. „Když dva roky zpátky Martin Gerža (manažer Volejbalu Brno - pozn. red.) dělal finále proti Liberci v hokejové hale a dokázal ji naplnit, byla to pro volejbal dobrá reklama. To je cesta, jak náš sport zpopularizovat,“ dodává.
Bílí Tygři mají smůlu, Štokr bude přát jihlavské DukleJeště coby žák základní školy v rodné Telči společně se svými kamarády v pátek odpoledne pravidelně sedával na autobus a vydával se do nedaleké Jihlavy. Cíl byl jasný, Horácký zimní stadion, na kterém hraje své domácí zápasy legendární hokejová Dukla. „Chtěli jsme stihnout už předzápasové báčko před zimákem,“ líčí volejbalový reprezentant Jan Štokr. „Pokřikovali jsme na Jirku Dopitu. Tehdy ještě řádil Vsetín,“ vzpomíná na období let 1994-2001, ve kterých klub z Valašska vyhrál šest mistrovských titulů. A láska k jihlavské Dukle zůstala Štokrovi dodnes. „Ani v těch letech, kdy byli v první lize, jsem jim nepřestal fandit,“ říká. „Sledoval jsem to na dálku, hlavně výsledkově. Ale i v Itálii jsem přes internet viděl i některé zápasy. Hlavně v letošním play-off jsem jich stihl docela dost, i některé utkání v baráži,“ tvrdí. „Klukům jsem strašně přál, aby jim to vyšlo a oni postoupili.“  Radost jihlavské Dukly po postupu do hokejové extraligy. Žlutočerveným barvám zůstane Štokr věrný také v příští sezoně. Navzdory tomu, že po svém návratu do České republiky bude působit v Liberci. „Rovnou jsem jim tam říkal, že nevím, proč bych měl fandit nějakým Bílým Tygrům,“ zmiňuje místní hokejový klub. „Ostatně do Liberce teď přichází i Patrik Indra, který je taky Jihlavák a za Duklu i hrál. Takže tam na to budeme dva,“ usmívá se. „Doufám, že mi vždycky, když bude Dukla hrát v Liberci, vyjde čas,“ přeje si. „A když to půjde, zajdu i na jiné zápasy. Chtěl bych taky na fotbal. Doufám, že bude hodně možností vyplnit volný čas, který jsem nikdy neměl. Vždycky jsem se věnoval jen volejbalu.“ Také jihlavští fotbalisté mohou doufat, že při ligovém utkání v Liberci budou mít na stadionu o jednoho svého fanouška více. „Vysočině také přeju. Ač s ní mám špatné zkušenosti,“ usmívá se Štokr. „Ještě když jsem chytal za Telč, dostal jsem na PSJ sedmičku,“ vzpomíná. „V krajském přeboru to byli takoví nepřátelé.“ K fotbalu má Štokr stále blízko. „Nejraději mám anglickou ligu, to jsou jiní ranaři,“ tvrdí. „Italský fotbal jsem moc nemusel, když už jsem se na něco díval, tak právě na Anglii. Nebo potom na Telč B, to mě taky dost baví,“ směje se. Ostatně od svého mateřského klubu má stále nabídku možného návratu. „Lanařili mě, ať si obnovím registračku,“ prozrazuje. „Já jsem si navíc v Itálii vždy dělal srandu, že když jsem ještě chytal, dvojku mi dělal Petr Čech. A oni mi to docela žrali,“ dodává. |
