„Nejradši mám, když nám postaví supertěžkou trať a já na ní musím zkoumat co nejrychlejší varianty. To je pro mě výzva,“ vykládá mistr světa Jiří Prskavec.
„V hlavě si povíte: Takhle to chci projet. A pak doufáte, že pojedete s vodou, a ne proti ní,“ přidává Vít Přindiš, sobotní vítěz Světového poháru v pražské Troji.
Jenže právě v Troji bylo tentokrát cosi jinak.
Zásadně jinak.
Mezinárodní kanoistická federace (ICF) určila, že při Světových pohárech v Praze a Seu povolí každému týmu půlhodinový trénink na již vytyčené trati. Aby si tu divokou vodu mohli osahat – a zkrotit.
„Tohle pravidlo tu bylo už před dvaceti lety. Jde jednoznačně o krok zpět,“ zlobil se olympijský medailista Vavřinec Hradilek.
Zvlášť když na trati, vytyčené britským koučem Delaneyem, měli jako první vypsán půlhodinový trénink Češi. Ti zdejší vodu znají, usoudila valná hromada soupeřů a naběhla na břeh s kamerami, aby na video zaznamenali, jak čeští reprezentanti branky projíždějí.
Přindiš vylezl z vody už po deseti minutách: „Vytáčelo mě, že dvě stovky dalších lidí nás okukují a natáčejí.“
Prskavec ho už po dvou tréninkových jízdách následoval: „Je šílené, jak nás všichni sledujou. Víc průjezdů jim neukážu.“
Hradilek vzápětí usoudil: „Když si tu všichni před závodem na trati zatrénují, můžeme potom radši závodit ve freestylu než ve slalomu.“
Čtyři roky je zástupcem sportovců v technické komisi ICF. Vyslechl si námitky proti tomuto experimentu i od závodníků z dalších zemí, ale změnit myšlení ICF nedokázal.
„Je to jedno z řady zcela nesystémových rozhodnutí ICF,“ prohlásil. „Já se s lidma z ICF pořád snažím mluvit, ale marně. Napsal jsem jim snad dvacet mailů, jenže dostal jsem jen jednu odpověď.“
Podle Aleny Maškové, české členky slalomové komise ICF, popud k pražskému experimentu dali trenéři ze zhruba poloviny zemí startujících ve Světovém poháru. Nikoliv však z velmocí tohoto sportu.
„Šlo spíše o takové země, které se pohybují na rozhraní kvalifikace a postupu do semifinále, jako třeba Ukrajina,“ říká Mašková. „Jejich závodníci nemají na různých kanálech natrénováno tolik jako silné týmy a nemají ani dost peněz, aby sem přijeli dřív než třeba až den před startem. Ti jsou za každý trénink v už vytyčených brankách vděčni.“
Kouč Jiří Prskavec starší však vidí negativní dopad takových tréninků: „Závody se mají konat na trati, kterou nemá nikdo vyzkoušenou. Když si ji desetkrát nebo dvacetkrát před závodem sjedete, stanou se ze závodníků při dnešní technice jakési opičky, protože každý bude dopředu znát ty přesné záběry.“
Trendem Prskavce i dalších předních koučů je stavět tratě čím dál těžší. „Proto, aby rozdíly mezi nejlepšími byly i pro diváky viditelné. Tohle pravidlo jde proti tomu,“ je přesvědčen.
Nyní záleží, zda kontroverznímu pravidlu dá po letošních zkouškách zelenou většina federací. „Pokud ho budou chtít schválit, uděláme to,“ tvrdí Mašková.
Sama však velkou fanynkou tohoto experimentu není.
„Rozvojovým zemím se dá pomoci také jinak, ne? Potřebují od nás trenéry, lodě a další věci.“
Indům, startujícím na poháru v Praze poprvé v historii, nepomohla ani půlhodina dodatečného tréninku na trati. Za jedinou jízdu dokázala jejich deblkánoe nabrat i rekordních 956 trestných vteřin.
Z pětadvaceti branek minuli devatenáct.
