Na kraji lesa mi zakroužilo nad hlavou, řvalo. Dovedlo mě k aleji stromů, koruny z ní vytvořily zelený tunel. Oba jsme tam vletěli, káně pár metrů přede mnou. Kopíroval jsem jeho pohyb i rychlost. Vlastně jsme oba letěli. No prostě nádhera!
Pak na mě zase to káně zařvalo. Asi tam mělo hnízdo a já jsem ho trochu vyplašil. Tak jsem radši odjel. Občas potkávám i jiná zvířata. Jedu tak rychle, že je nestačí vyplašit hluk motorky. Mám rád i společné vyjížďky s kamarády, kteří mě k enduru přivedli.
Jsou to pokročilí bikeři, občas je to na hranici rizika. Ale já potřebuju vyhecovat. To je stejné jako při závodech... Kličkujeme spolu mezi stromy, na poslední chvíli hledáme volnou cestu. A pořád vedle sebe. Jsme tým, lesní družina. Navíc mě můžou zachránit, když se něco stane.
Nedávno jsem dostal ránu od stromu, vyhýbám se pařezům a najednou buch do ramene. Rána jak hrom! A jsem dole. Motorka několik metrů mimo. Zjistím, že nefunguje spojka. Tak tu stodvacetikilovou káru táhnu. A pak mě napadne to obrátit, rozjet z kopce a narvat tam rychlost silou.
Je nezničitelná. Za čtvrt milionu by měla něco vydržet. Už mám za sebou deset výjezdů. A co jsem stihl zničit? Urval jsem zadní blinkr, urazil zrcátko, zrušil chladič a spojku. Dá se říct, že z tý motorky prostě odpadávají zbytečný věci, je to přirozený výběr.
Co na to říká manželka Elen, která čeká druhé miminko? Má pochopení. Nemůže se nic stát: musím dát jen pozor na větve. Je pravda, že kdybych proti sobě potkal nějakého podobného šílence, byla by to asi rána. Ale co by dělal v lese?
